Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kontaktéři a kontaktovaní mimozemšťané

7. 5. 2010

 

Hodnocení kontaktovaných mimozemšťanů

Mnoho zkušeností jsme získali nonverbální komunikací, která se uskutečňovala cestou mentálních dotazů s členy posádek kosmických korábů a s jinými mimozemskými jedinci. Je nutné se ihned vypořádat s otázkou, zda tato komunikace není daná čirou fantazií, živenou vědomým či podvědomým přáním tazatele.

Připomeneme první kontakt v Olbramovicích na Moravě, kde byli přítomni nejen vycvičení členové expedice, ale i nováček Jana, která neměla velkou vlastní sensibilitu. Při rozhovoru s mimozemšťanem jsem se mimo jiné ptal, kdo může být přítomen při přistání a kdo ne. Mimozemšťan vyloučil mimo jiné přítomnost Míly, vycvičeného a oblíbeného člena expedice,  a akceptoval přítomnost neoblíbeného nováčka. Ukázalo se však, že Míle se dělá špatně ve velmi silných ódických zónách. V této době ale tazatel nevěděl, že při kontaktu budeme ponořeni do velmi silné zóny. Dále, že má Míla nevyhovující turbofrekvenční spektrum své aury, což autor zjistil až mnohem později. Tímto způsobem jsme obdrželi od mimozemšťanů řadu informací a mohli jsme si udělat i některé vlastní úsudky.

Skeptici by náš výklad pozorovaných skutečností nejraději přiřadili nevědomému či vědomému podvodu.Avšak působení fantazie členů expedice na smysluplný výklad pozorovaných skutečností by byl mnohem složitější. Pochopitelně, pokud se nespokojíme s nic neříkajícími  frázemi. Existence mimozemšťanů nás nutí se zabývat nejen morálními a technickými aspekty našeho případného kontaktu, ale i otázkami o smyslu naší existence v kosmu. Tyto otázky jsou spojeny s existencí Boha, s vírou v Něho či nevírou v Něho. Vycházejme z existence mimozemšťanů. Zjistili jsme, že mimozemšťani neusilují  o trvalý kontakt s námi. Styk obou společností, lidí a mimozemšťanů, se dosud děje:

(1). Náhodným pozorováním ze strany lidí

(2). Sporadickými osobními kontakty mezi  lidmi a mimozemšťany, které nelze jednoznačně interpretovat.

(3). Závažným faktem je nepochybná skutečnost, že mimozemšťani jsou návštěvníci z dalekého Kosmu. Rozhodně nepřišli do naší blízkosti po souši, po moři nebo vzduchem. Dostali se k nám přes vakuovou propast přesahující naši sluneční soustavu. To nutně vede k závěru, že společenská a technická úroveň jejich civilizace je na podstatně vyšší úrovni než naše. Dovedou o hodně více než my manipulovat se vztahy mezi bytostmi a mezi hmotnými objekty.

(4). Čtvrtý závažný faktor je, že jsou schopni žít v našem časoprostoru. To znamená,že  jsou z hmoty schopné zaujmout kousek našeho prostoru v našem aktuálním čase. Živá hmota v našem prostoru dialekticky vzniká a zaniká. Naše a jejich hmotná těla jsou tudíž pomíjivá, smrtelná.

(5) Pátý, poslední a možná nejzávažnější fakt je skutečnost, že jsou -li mimozemšťani smrtelní, mají svůj posmrtný život. Jejich kosmický osud bude určován stejným Bohem, jediným v našem časoprostoru, který též spoluurčuje náš kosmický osud.

Předložených pět faktů ukazuje na základní vlastnosti mimozemšťanů. Z nich vyplývá existence bytostí žijících mimo nás ve stejném časoprostoru pod dozorem stejného Boha. Přitom tyto bytosti jsou vyspělejší než my. Vysoká technická vyspělost předpokládá vysokou mravní úroveň, jinak se každá civilizace zhroutí. Za těchto okolností je nanejvýš vhodné se snažit o navázání trvalého kontaktu s nimi za účelem pozvednutí naší lidské existence a vylepšení společenské a osobní morálky lidí.

Jak ale máme přitom postupovat? Zde se mínění mohou rozcházet a těžko hledat logicky nejlepší postup. První extrémní postoj by byl, kdybychom v nich viděli vyslance Boha - anděly. To by znamenalo, že by v nich a kolem nich nebylo žádné zlo. Mysleli by  to s námi ideálně dobře. Ale i v tomto případě snesli bychom my hříšní pozemšťani úder dobra, přicházející vlastně jakoby z tisícileté neprožité budoucnosti? V tomto případě bychom je měli poslechnout ve všem, nechat se tělesně a duševně manipulovat. Svěřili bychom jim bez výhrad svůj další osud .

Druhý extrémní postoj je “kosmický ozbrojený přístup“ člověka k mimozemským bytostem za použití všech našich zbraní a znalostí. V zákopech naší civilizace bychom k nim přistupovali jako k nepříteli, schopnému nás  vyhladit. V tomto případě i při trvalém spolužití by nastala separátní, segregovaná existence dvou společenstev vedle sebe. Což je zřejmě současný stav, který, jak jsme již poznamenali, nejeví se optimální především pro nás.

Podle našeho soudu, a naše expedice to plně prokázala, smysluplný kontakt je nutné uskutečňovat v poloze někde mezi popsanými extrémy. Nemůžeme se totiž zříci, fyzicky a morálně, tisíců minulých generací našich předků. Chceme směřovat ke světlu, ale přitom pevně stát na prehistorických a historických základech naší civilizace, jejíž vývoj byl usměrňován Božským působením. Jen tak si budeme moci uvědomovat dobrodiní dobra a zlo zla. Tak můžeme růst a pomáhat části světa, kde se nacházíme, abychom dospěli ke konečnému cíli Kosmu. Tudíž trvalý kontakt ano, ale s rozmyslem našich možností a reálných tužeb. Při čemž musíme vzít v úvahu i snahy a aktuální cíle mimozemšťanů.

Uvažujeme tedy, že kosmické lodě, někdy s jejich posádkami, byly materiálně přítomné v naší blízkosti, když jsme je přivolali. Ale ze začátku se nikdy nezhmotnily. To znamená nezviditelnily se pro nás. To je závažná okolnost, zvláště když uvážíme obrovské množství různých zpráv z literatury o UFO o podařeném hmotném i dlouhodobém kontaktu. Odpověď na tuto otázku má po našem soudu dvě roviny. První je technická. Zhmotnění lodě a její posádky je energeticky náročné a možná že ne zcela bezpečné. To znamená pravděpodobně odstranění zóny paralelního časoprostoru, nacházejícího se na obvodě lodě a vytvářející štít pro náš časoprostor, v kterém pobývají cestující mimozemšťané.  Mimo to vstupem do našeho časoprostoru vniknou do vnitřního prostoru lodě všechny naše mikroorganismy, přitom některé mohou být pro ně velmi nebezpečné.

Nabyté vlastní zkušenosti nás nevedou k příliš jásavému pohledu na vzájemnou komunikaci mezi námi a mimozemšťany, kteří se stýkali s námi. Vyvstává otázka, jestli existuje více typů ras či mimozemských bytostí. Existuje-li reálná technická možnost cestování v čase pro inteligentní bytosti žijící v naší galaxii, bylo by spíš s podivem, že by se v kde kterém koutku galaxie nevyskytovala různá galaktická plemena. Každé z nich bude mít svoji vlastní minulost a tudíž svoje zkušenostní vědění a praxe, svoji morálku. Některé rysy musí být společné, neboť dosažený stav průniku té které galaktické rasy po celé galaxii předpokládá splnění jistých předpokladů, stejné pro všechny. Nicméně, různé galaktické rasy budou pravděpodobně mít různý přístup k nám,dosud  pozemským protohumanoidům.

Ti, s kterými jsme naprosto převážně komunikovali, měli k nám kladný vztah. Nedá se říci, že by byl otcovský, jak se často traduje v podání různých kontaktérů. Byl to spíš vztah ošetřovatele zvěře v chráněné reservaci ke svěřené zvěři. Naše intuitivní zkušenost nás vede k souhlasu s naším náhodným externím ukrajinským expertem, který tvrdí, že nejsme ještě kosmickou skutečnou humanoidní civilizací. Proto nás existující kosmické humanoidní civilizace chrání a pozorují. Očekávají, že máme naději se jednoho pozemského dne k nim přidat. To je znamenitě ve shodě s Enochovou zprávou o Synech nebes, o dětech Boha. V tomto smyslu je poměrně snadné a nikoliv krkolomné interpretovat vznik veškerého “inteligentního “ života na naší planetě. Je vlastně dílem mimozemšťanů, i když nám není racionálně znám jejich cíl. Zde vystupuje do popředí otázka víry, která jak se ukazuje v těchto souvislostech, je nevyhnutelně nutná pro jakýkoliv trvalý inteligentní pozemský život. Náš apel, to znamená ódická aktivace jejich lodě a meditační prosba o kontakt, vždy přivolal mimozemšťany. Především nás pozorovali, ale nejen to. Dávali nám připomínky, jak se máme chovat, když oni budou přítomni, co smíme a nesmíme. Neměli ze začátku vážný zájem se s námi setkávat za účelem nějaké společné akce.V posledních setkáních se s námi však více kontaktovalo a byly ochotni k výměně informací. Domníváme se, že napoprvé je překvapila naše radionická vysílačka, dlouho si jí prohlíželi, alespoň podle lokalizace jejich aury pendlem. Z toho usuzujeme, že neznají do detailů náš lidský pozemský život. Zajímají se o něj, ale pochopitelně z jejich hlediska. Intuitivně jsme vycítili, že dokonce využívají některých lidí ke sbírání informací vhodných pro ně. To dotyční nemusí dělat ani vědomě. Hlavním důvodem jejich přítomnosti na naší planetě, jak se zdá, není pokus o pozvednutí naší pozemské lidské rasy, i když  toto asi mají jako vedlejší úkol. Jejich hlavní cíl je jiný, jaký to nelze bohužel dosud říci.

Mimozemšťani nejsou jednolitou rasou. Někteří jsou nám zřejmě velmi podobní, druzí se značně liší. Všichni ovšem patří do humanoidních civilizací. Nám se jeví, že my jsme dosud jen protohumanoidní civilizace, ale která je blízko dialektickému přechodu k humanoidní společnosti. Ta se zřejmě liší od naší společnosti v mnoha směrech:  Duchovní, morální, intelektuální, technické a zdravotní. Ale v mnoha oblastech se uplatňují stejné jevy jako v naší společnosti. Například dobro a zlo: Nejsou jen dobří mimozemšťani, jsou i zlí. Tamější dobro a  zlo má jistě jiné podoby  než dobro a zlo naše.

Badatelská skupina soustředěna v Kosmickém centru Letovy dosáhla jistého přátelského pohledu a porozumění od mimozemšťanů s kterými komunikuje.Jsou to bytosti do jisté míry nám podobné s některými aspekty společné minulosti s námi.Pocházejí jak se zdá z hvězdokupy Plejád,konkrétně z jedné z planety kroužící kolem hvězdy Atlas.Optimisticky se domníváme,že v brzké budoucnosti může dojít ke konkretizaci naších vztahů.Nejsou však jenom oni v kosmu,v naší galaxii.Jiná společenství mimozemšťanů nemusí mít k nám přátelské přístupy,ale pouze neutrální.Aniž bychom malovali čerta na zeď,pokud by chtěli riskovat zničit naší civilizaci a tím samo lidstvo,nemusel by to být při současné technické a organizační vyspělosti naší civilizace příliš těžký úkol.Bude úkolem příštích generací změnit tento stav.Je zapotřebí si též uvědomit že takovýto jejich hrůzný čin by byl potrestán našim společným Bohem.

 Interview s kontaktérem

Velmi zajímavé byly rozhovory s člověkem z Prahy ,který je profesí taxikářem a jeden čas byl členem občanského sdružení Manhir. Tvrdí, že měl přímý kontakt s mimozemšťany.Dotyčná osoba , která je kontaktérem, si přeje zůstat v anonymitě, proto v rozhovoru vystupuje jako On, autor pak jako Já. Rozhovor nebyl nijak upravován, nebylo nic přidáno ani ubráno.O některých svých kontaktech  nechtě hovořit na věřejnostil

ON: Vážený příteli, víš, že Ti bezmezně důvěřuji a věz, že o těchto věcech jsem dosud s nikým nehovořil a ani jsem to nikde nepublikoval. Za ta dlouhá léta tyto věci jsou ve mně   a já cítím, že bych Ti to mohl sdělit. Jsou to věci, které by Tě zajímaly. A možná, které bys mohl využít  ve své práci.

JÁ: Jsem skutečně rád, že to tak říkáš a  pozoruji, že jsi v dobré pohodě.

ON: Stalo se to asi před deseti lety. Jel jsem do práce.  Měl jsem bílou škodovku. Měl jsem velice dobrou náladu a pozoroval jsem oblohu. Jelikož mám prostorové vidění a na silnici se pohybovalo již málo aut, tak  jsem měl čas a klid  rozhlížet se po nádherné přírodě kolem sebe.

JÁ: Silnice, po které jsi jel, se nacházela podél Vltavy?

ON: Ano tato silnice byla podél Vltavy.  Nutno říci, že jsem měl zvláštní pocit již  při započetí jízdy. Můj pocit byl asi takový, že když jsem otevřel dveře a sedl jsem si do vozu, tak mě naplňoval  vzácný dojem naprosté pohody a klidu.  Již  asi  3 - 4 dny předtím jsem pozoroval klidnou pohodovou zónu kolem sebe. To se týče mého chování a života za těch několik dnů před událostí.

JÁ: Jak to myslíš, pohoda byla v tom, že Tě lidé nebo životní okolnosti méně rozčilovali.

ON: Ne, byl jsem naprosto vyrovnaný a měl jsem vnitřní klid. Obvykle  se to stávalo, když jsem seděl doma sám. Byl to takový klid, radost, pohoda a to přesto, že jsem měl  určité problémy, které bych ale prožíval  jinak, kdyby nebylo mé pohody. Nejen toto bylo  zajímavé. Situaci související s mým klidem jsem začal analyzovat. Bylo to překvapující, nebyl jsem to prostě já. Pociťoval jsem, že moje myšlení  jedná jinak, ale správněji než předtím. Tak začala tato epizoda mého života. Začala událostmi, které budu dále popisovat a které mne doprovázejí dosud. Mohu Ti říci, že nemám akademické vzdělání, jsem  obyčejný člověk. Ale od této doby jsem  měl pocit nabytí určité energie, filozofie a schopnost analyzovat, která se ve mně nově začala rozvíjet. Užíval jsem to pro sebe a ověřoval jsem tuto svou filozofii  prostě na jiných věcech, které v současné době vycházejí ve známost na příklad v tisku.

JÁ: Tyhle pocity, že jsi vyrovnaný, vnitřně harmonizovaný, k tomu jsi přišel ihned při té události nebo až později  sis to uvědomil ?

ON: Já jsem byl doma vychován v určité úctě k sluneční soustavě a vůbec k Vesmíru. Já v noci, když třeba jezdím autem jako taxikář, rád pozoruji hvězdy a Měsíc, aniž vím proč.  Baví mě to a naučil jsem se s tím žít a dá se říci, že mi to pomáhá žít. Musím ale říci, že zprvu v dětství to bylo jaksi amatérské. Tíhnul jsem k těmto věcem, ale nerozvinulo se to příliš ve mně.

JÁ: Kdo podle tebe způsobil tento poměrně nevšední zájem o vesmír?

ON: Byl to především otec, který ve mně rozvinul tento zájem. Naučil mě  pozorovat oblohu a stanovit různé body v ní. Nezajímalo mě to ale příliš. On mě k tomu nenutil. Základy v  pozorování vesmíru mám od něho. Pamatuji si jeho dvě hlavní poučení: pozoruj klid Vesmíru a pěstuj klid ve své Duši. On to vyznával a naučil mě  takto žít. Já jsem fakticky několikrát při pozorování vesmíru měl některé pocity,  které při této události velmi zesílily. Proč tyto pocity přicházely, jsem ale nevěděl.

JÁ: Jaké druhy pocitů?

ON: Tak na příklad, když jsem v noci stál na balkoně  a pozoroval hvězdy a Měsíc, nevěděl jsem, proč to činím. Ze začátku jsem to dělal krátkou dobu. V době dva až tři měsíce před událostmi, které budu popisovat, to trvalo mnohem déle. Já jsem na příklad zastavil na kopci s autem v noci a pozoroval jsem oblohu jednu až dvě hodiny, aniž jsem věděl proč. Bylo to prostě ve mně. Měl jsem pocit jako bych na někoho čekal. Já jsem to pochopil až pak.

JÁ: Myslíš si, že tato tvá jistým způsobem splynutí s Kosmem bylo na základě toho, že jsi  snílkem? Ovlivnilo to tvůj praktický život?

ON: Vůbec ne. Byl jsem již tak vychován z domova. Nezabýval jsem se pouze  touto problematikou a rozhodně jsem to nepromítal do svého praktického života. Ze začátku jsem nic nechápal. Později jsem pochopil, že jsem byl vybrán nebo že se mnou měli jisté plány či úmysly. Možná, že to vypadá nevěrohodně, ale to plyne z toho, že jsem byl podroben velice těžké zkoušce. Tato zkouška hraničila  se životem a smrtí.

JÁ: Myslím si, že jsme si již udělali určitou představu o Tobě. Mohli bychom snad nyní pokračovat, jak jsi jel svým taxikářským autem krásnou nocí kolem Vltavy do práce směrem ku Praze.

ON: Obloha byla nádherná, krásná, čistá. Kupodivu obvykle tam na silnici bylo  vždy plno vozů a tentokrát tam byl malý provoz. To jsem pozoroval svým dosti vyvinutým prostorovým viděním. Bylo to pro mě dosti překvapující. Blížil jsem se k mostu Inteligence (Tento most se nachází asi 1 km nad Barrandovským mostem kde jižní pražská spojka přetíná Vltavu.Pozn autora). Tam jsem začal pociťovat velmi silnou pohodu, kterou jsem měl dříve, když jsem byl sám nebo pozoroval hvězdy. Ta pohoda je zvláštní pohodou. Je zcela rozdílná od normálního života. Při ní v člověku vymizí veškeré zlo, veškerá nenávist. Přestaneš se zabývat věcmi, které si myslíš, že jsou důležité. Je to podobné pocitu jako když se uzdravíš po těžké nemoci a začínáš si vážit opět svého  zdravého těla. Tato forma pocitu klidu mě naplňovala. Když jsem podjel most Inteligence, na obloze jsem uviděl elipsovitý útvar (asi UFO), který měl kolem sebe elipsovitou růžovou zář. Nad tělesem byla žlutá záře, pod ním zář červená. Přiblížení tělesa trvalo velice krátce. Jak se blížili ke mně, tak jsem viděl zcela zřetelně vnitřek tělesa.

JÁ: Popisuješ to velice přesně. Asi v jaké vzdálenosti bylo těleso, když jsi je poprvé spatřil?

ON: Co se týče elipsovitého tvaru tělesa, ten jsem viděl zcela zřetelně. Ale vzdálenost jsem nevnímal. Pozoroval jsem, že uvnitř tělesa se nacházejí bytosti nám podobné. Proto blíže neznámé těleso budeme nazývat lodí. Vnitřní vybavení lodě se mi zdálo velmi blízké, tak blízké jako jsme my dva kolem tohoto stolu. Neumím si to vysvětlit. Mělo to určitě elipsovitý tvar, uvnitř kolem dokola byla různá světélka a uprostřed lodě byl  vyvýšený stupínek. Bytosti seděly kolem stolu elipsovitého tvaru. Někteří seděli čelem ke mně, druzí zády ke mně. Já jsem jim začal mávat a oni taktéž začali mávat na mne. Byla to pro mně nepopsatelná radost.

JÁ: Tento radostný pocit je překvapující. Většina lidí by propadla panice, dostala by strach. Ty jsi skutečně neměl žádný strach?

ON: Ne, měl jsem úžasnou radost. Naplňovalo mě to velikou radostí. Jejich pravděpodobný velitel, který seděl na středním stupínku, mi taktéž začal mávat. Potom i celá posádka mi mávala. Měl jsem pocit, že nejen já mám radost, že je vidím, ale že i oni měli s našeho setkání radost. Byl to skutečně nádherný pocit radosti, který na Zemi málokdy člověk zažije.

JÁ: Vzdálenost  lodi byla asi  taková, jako by seděly bytosti v helikoptéře asi 50 metrů od Tebe?

ON: Ne. Loď se nacházela zároveň se mnou v časově-prostorově neomezeném prostoru (k tomuto svému pojmu jsem přišel až mnohem později). V tomto prostoru nevnímáš ani vzdálenost ani čas. Když jsem komunikoval s lodí, přestal jsem řídit auto. Měl jsem takový pocit.

JÁ: Jak jsi s nimi komunikoval?

ON: Velitel mně pozdravil a já jsem mu rozuměl, aniž k mému uchu dospěl nějaký zvuk. Čili dorozumění bylo přímé, od mozku k mozku.Byla to nonverbální komunikace.

JÁ: Jakou formou Tě zdravil, přátelsky, vznešeně, důvěrně?

ON: Měl jsem ten pocit, že mě oslovil vznešeně. Choval se ke mně jako otec. Měl jsem pocit, že to není cizí člověk. Jako by to byl příbuzný. Proto jsem měl zřejmě ten krásný pocit. Zajímavé bylo, že během našich rozhovorů oni se nehnuli se svou lodí z místa, stáli pořád těsně přede mnou. Auto přitom stále jelo.

JÁ: Měl jsi pocit, že auto řídíš, že auto jede ?

ON: Řeknu Ti upřímně, že jsem vnímal jen to, že jsem na silnici sám. Koukal jsem se kolem sebe, nahoru, dolu, napravo nalevo a viděl jsem, že jsem sám. Během komunikace mě velitel připravoval  na to, že vjedu to určitého vakua, do časově-prostorově neomezeného prostoru. Tam jsem to pochopil asi tak, že když člověk do tohoto prostoru vjede, tak tam v daném stavu zůstane. Z toho prostoru můžeš vyjet v takovém stavu, v jakém jsi do něj vjel. K tomu jsem přišel až později. Velitel mě povzbuzoval, že úkoly, které na mě čekají, zvládnu.

JÁ: Možná, že by bylo vhodné ještě něco říci o vnitřním vybavení lodi. Co bys ještě dodal?

ON: Měli tam  velice silné konstrukce. Například silné židle. Přes ně pásy jako v autech či letadlech. V lodi  se nacházelo asi 9 -12 bytostí. Ty seděly kolem elipsovitého stolu, jehož délka činila asi  20 m.  Uvnitř lodi bylo velice mnoho prostoru. Uprostřed čelem ke mně seděl jejich velitel. Kolem stolu pracovala posádka.  Když mě zdravili, všeho nechali a všichni se ke mně otočili čelem a zdravili mě máváním rukou.

JÁ: Ty jejich přístroje vypadaly jako naše počítače?

ON: Ne. Tam byla pouze blikající světýlka. Byl tam rovný stůl se spádem asi 45 stupňů a vypadal jako dispečerský stůl. Oni seděli a pozorovali před sebou světýlka. Oni pracovali tím, že mačkali a pozorovali světýlka  různých barev. Světlo v lodi bylo jasné, žluté a bylo tam zvláštní bílé světlo. Udivila mě  jeho bělost.

JÁ: Jak byli oblečeni? Jaká byla podoba mimozemšťanů?

ON: Měli na sobě něco  jako uniformy, ale takové zvláštní. Vypadalo to jako skafandr. Bylo to těsné,  šité jakoby na míru, ale u krku to bylo volné. Všechny uniformy byly stejné.  Měli ještě různé helmy. Na každém stole u jednotlivců byla jedna helma. Helmy měly různé barvy. Z každé  helmy vycházela hadice. Viděl jsem, že  v otvoru u krku  měly ústí jakési druhé hadice. Zřejmě protikus hadic vycházejících z helmy. Domnívám se, že bylo možné v případě nutnosti  spojit obě hadice k sobě.

JÁ: Jakou měli kůži, obličej?

ON: Kůži měli zhruba jako my. Barva byla spíš jako u novorozeněte. Jejich tvář byla hladká. Měli pečlivou úpravu, neměli vousy, nebyly stopy po holení. Jejich kůže byla hladká. Zuby, nos měli jako lidi. Kůži měli bez defektů, vyrážky. Viděl jsem je velmi z blízka. Neliší se příliš od lidí. Barva vlasů byla více do běla. Délka vlasů byla krátká, ne ve formě ježka, ale spíše jako srst, hladké vlasy jako jednolitý kožich. Měli velké uši. To je hlavní rozdíl. Podstatně větší než u lidí. Boltec dolu delší a nahoře jim uši více odstávaly než lidem. Uši měli o něco níž, vypadali proto divně. Všiml jsem si též rukou. Měli pět prstů. Chovali se přibližně jako lidi: chůze, postoje. Většinou za mé přítomnosti stáli. Celkově jsem měl pocit, že jsou to velmi zajímavé bytosti, které se příliš neliší od lidí.

JÁ: Kdybys potkal tyto lidí v nějakém hotelovém salonku, co by sis pomyslel o nich, odkud jsou, co jsou zač?

ON: To já nevím, ale rozhodně cítím, že mě přitahovali, byli mi sympatičtí. Uklidňoval mě hlavně jejich velitel. Vystupovali jako gentlemani. Každý z posádky věděl, co má dělat. Byla to  parta. Jejich velitel v určitém okamžiku mě objal kolem ramen. Byli jsme tak blízko, že to bylo možné. Je třeba říci, že jsem pořád jel autem dál. To jsem jakoby mimochodem cítil. V určitém okamžiku motor zhasl. To jsem slyšel, ale jel jsem dál. Byl jsem zabrán do situace s vesmírnou lodí, ale přitom jsem vnímal pohyb auta. Měl jsem pocit, že auto se jakoby vznáší nad vozovkou, ale že jej pořád řídím. Atmosféra byla báječná. Velitel mě připravoval na zkoušku, která mě čekala. Dodával mi sebedůvěru a věřil, že tuto zkoušku úspěšně zvládnu.

JÁ: Mohli bychom nyní přejít k tomu, co bylo obsahem komunikace mezi tebou a těmi bytostmi z UFO. Tak nazveme neznámou vesmírnou loď, přitom její posádku tvoří mimozemšťani.

ON:  Velitel mě připravoval obstát ve zkoušce, která mě čekala. Ptal se mě, jestli mu důvěřuji. Říkal mi, že mě má rád. Já jsem mu odpověděl, že já také ho  mám rád. Byl cítit příznivý vztah mezi námi. Řekl jsem, že se budu snažit ze všech sil, abych ve zkoušce obstál. Velitel mě nabádal, abych neztrácel orientaci, abych byl, pokud to půjde, při vědomí. Následně jsem pak pochopil, jaká to byla těžká zkouška.

JÁ: Komunikace mezi Tebou a velitelem byla jak se zdá snadná?

ON: Je tomu tak. Byla velmi příjemná,  nevím co bych za to dal, aby se to opět stalo. Měl jsem a dosud mám velmi příjemný pocit z naší tehdejší komunikace.

JÁ: Řekl ti, že jsi byl vybraný. Proč tě má  čekat zkouška ?

ON: On se mě zeptal, jestli jsem ochoten tuto zkoušku podstoupit. Já jsem řekl že ano, protože ho mám rád, je jako můj otec.

JÁ: Ukázalo se, že ta zkouška má možná význam pro tvoji budoucnost.

ON: Ano. Já jsem to tušil. Samozřejmě, že možná mě připravili  pohodou, kterou jsem prošel před událostí. Možná, že mě dříve sledovali a připravovali. Velitel mi byl sympatický, on mi nabídl tuto možnost spolupráce. Hlavní smysl naší komunikace byla asi příprava na moji zkoušku. Já jsem nakonec řekl, že jí rád podstoupím  a budu se snažit obstát.

JÁ: Bylo ve vaší komunikaci ještě něco jiného, ptal se na pozemský život, říkal něco o jejich světě?

ON: Ne. Oni věděli všechno o mně. Měl jsem pocit, že o mně všechno vědí. Nemělo smysl, aby se mě ptali. Tam nemá smysl lhát, protože komunikace jde přímo z mysli do mysli. Celá posádka pozorovala můj rozhovor s velitelem a fandili mi, přáli mi, abych se rozhodl kladně a prošel  zkouškou.

Musím nyní říci, že dostaneš-li se do oblasti prostoru prostorově-časově neohraničeného, jsi blízko smrti. Jsi v jakémsi vakuu. Když se lekneš tohoto stavu, tak z této oblasti prostoru vypadneš, ale jsi otřesen. Zkouška pozemšťana začíná již jeho  přítomností v tomto vakuu.

JÁ: Jaká byla zkouška?

ON: Musím říci, že hned od začátku jsem se dostal do těžkého stavu pro můj organismus. Psychicky mě to deptalo. Když jsem se vším souhlasil, velitel se mnou loučil, ale zůstal na místě. Pocítil jsem najednou velkou slabost a hlava mi klesla na prsa a opustily mě síly. Nebyl jsem v bezvědomí, snažil jsem se vší silou zvednout hlavu. Vydával jsem velikou energii, až jsem přitom občas ztratil vědomí. Za každou cenu jsem chtěl zvednout hlavu a ruce. Moje ruce, nohy a hlava byly bezvládné. Chtěl jsem při svých pokusech zvednout tyto části těla. Cítil jsem záchvěvy hlavy při mých silových pokusech. Začal jsem uvažovat, že by  snad šlo opět zvednout hlavu. Bylo to psychicky velice náročné, deptalo mě to. Nedovedu ti to ani slovy popsat. Nechal jsem hlavu dole na hrudi a otevřel jsem oči a chtěl jsem vymyslet něco, abych se mohl  pohnout. Tento stav ale netrval dlouho.

JÁ: Tvoje bezmocnost spočívala v tom, že jsi nemohl pohnout údy, protože moc vážily nebo proto, že jsi nemohl vydat příslušný nervový povel ?

ON: Já jsem měl pocit, že chci pohnout údy. Sílu jsem vyvolával v sobě, ale nic se nedělo. Podařilo se mi jen  uzavřít ruce v pěst. Byla to veliká námaha. Když jsem to již dokázal, tak jsem uvažoval, co dál. Hlavu jsem měl pořád na prsou a chtěl jsem se pokoušet ji zvednout, případně i ruce. U nohou jsem věděl, že to nepůjde. Odpočíval jsem a nabíral jsem sílu. Čekal jsem na možnost. Postupně jsem se psychicky sebral a podařilo se mi trhnutím vyvolat velikou  sílu a  zvednout náhle hlavu.

JÁ: Měl jsi pocit, že odpor proti tvé síle pominul nebo že tvoje síla se podstatně zvětšila?

ON: Ne. Já jsem v sobě sbíral poslední síly. Chtěl jsem hlavu za každou cenu zvednout. Chtěl jsem jí zvednout najednou, protože postupně to nešlo. Musel jsem odpočívat, byl jsem zadýchaný z té únavy. Soustředil jsem se na dýchání zhluboka. Špatně se mi dýchalo. Hlavu jsem měl pořád níž a níže. Rozhodoval jsem se pro  poslední útok, sbíral jsem k tomu síly. Měl jsem asi dvacet neúspěšných pokusů zvednutí hlavy. Při těch mých pokusech se mi podařilo zvednout hlavu málo, byl tam určitý bod, přes který jsem nemohl jít. Tyto pokusy mě vysilovaly. Proto jsem si dal hlavu co nejníže, tak se mi lépe dýchalo a mohl jsem nabírat  sílu. Dýchal jsem hluboce a pravidelně, Najednou jsem zjistil, že ruce a  nohy se oživují. Vracela se mi síla. Nebyl jsem již tak bezvládný. Proto jsem se několikráte zhluboka nadechl a prudkým trhnutím se mi podařilo úplně zvednout hlavu. Velmi mě to bolelo a řval jsem bolestí. Povedlo se mi to a už jsem hlavu držel ve vzpřímené poloze.

Potom začala druhá fáze mé zkoušky a sice se jednalo o mé propadávání. Tato fáze byla ještě strašnější než prvá.

JÁ: Měl jsi pocit, že pořád sedíš v autě a řídíš ho?

ON: Měl jsem pocit, že řídím auto, ale nedržel jsem volant Měl jsem pocit, že nic se mi nemůže stát.

Ten propad bylo něco velmi nepříjemného. Jakoby jsem se  propadával do země jako pád v tunelu a sice do tmy. Nebylo tam vidět. Padal jsem jako do hluboké studně a padal jsem velmi dlouho dolu. Viděl jsem přitom, jak  všechen můj dřívější život se začíná přede mnou promítat. Začalo to tím, že jsem viděl, jak mě moje maminka drží jako novorozeně na rukách.

JÁ: Jak jsi věděl, že jsi to Ty?

ON: Poznal jsem maminku. Poznal jsem sám sebe. Poznal jsem taktéž, že jsem to já. Nevěděl jsem, čím to je. Bezpečně jsem věděl, že moje maminka drží mě.

Pak výjevy pokračovaly. Viděl jsem tátu, sestry, příbuzné, kamaráda. Výjevy se střídaly za sebou od narození do současnosti. Když jsem padal, bylo mi nejhůře. Když ta hrůza při tom propadu na okamžik přestala, tak jsem viděl ty výjevy od mého dětství do současnosti.

JÁ: Viděl ses ve vlastní podobě, v reálných situacích nebo to byly jen mžiky, momentky tehdejšího života?

On: Viděl jsem rozhodující okamžiky mého života, když v životě o něco šlo. Například: velká radost nebo starost, láska, ublížení a podobně. Byl jsem překvapený, že některé situace mého života měly jinou podstatu, než jsem si tehdy myslel.  Myslel jsem mnohdy v reálném životě nesprávně, mýlil jsem se. Pořád jsem padal. Nejhorší pro mne bylo, když jsem uviděl mého tátu. Viděl jsem jeho lásku ke mně,  kterou jsem dříve nevnímal. Viděl jsem jeho starost o mně. Během života mě vedl k pravdě. Bylo mi fakticky velice líto mého vztahu k tátovi během jeho života. Tam jsem se nejvíce zmýlil. Dopustil jsem se lehkovážnosti. Nejvíce výjevů bylo s tátou. Dneska bych nedopustil, abych na tátu už neměl  čas a rád bych mu dneska dělal více radosti, než jsem mu udělal během jeho života.

JÁ: Tyto pocity v tobě vzklíčily později nebo při tom propadu? Jsem rád, že to bereš s humorem, ačkoliv byla to dramatická situace. Je vidět, že jsi v dobré pohodě. Nejsi ve stresu. Ty ses s tím vyrovnal.

ON: To je to, co ti chci říci, že jsem nyní úplně jiný než dříve, Jsem vyrovnaný. Později ti dám podrobnou odpověď. Když jsem se propadal ve tmě, kde na konci studně-tunelu, bylo malé světýlko, především jsem vnímal otce. Tam jsem měl v životě  resty. Já jsem si to dříve neuvědomoval. Já jsem miloval otce, měl jsem ho rád, ale svoje chyby jsem si uvědomil až při tom propadu. Bylo mi ukázáno, kde jsem udělal chyby. Já bych sám na to nepřišel. To nemám ze své hlavy. Já jsem to přímo viděl. Tátu jak mi to vykládá. Zajímavé je to, že okamžitě vidíš, kde jsi udělal chybu. Já jsem ho chápal jako člověka. Ale když jsem se propadal, aniž bych s nim promluvil, chápal jsem ho.

JÁ: Bylo smyslem výjevů Tobě ukázaných při tvém propadu v tunelu, abys pochopil pravdu o sobě?

ON: Těch výjevů bylo při propadu tisíce. Ano, já jsem okamžitě beze slov pochopil podstatu té které životní situace. Dokonce bych šel dál. Například jsem poznal sama sebe jako nemluvně, protože maminka věděla, že drží mne. Já jsem znal podvědomí maminky, já jsem ji chápal přímo, beze slov. Obdobně to bylo s otcem. Rozmluvy s otcem nebyly snad hádky. On mi sděloval, kde jsem v životě udělal chyby, aniž přitom hovořil. Dám Ti další příklad. Jednou otec vysazoval na zahradě švestky. Mně se zdálo, že po 5-6 letech jsou moc husté. Otec mně řekl, že se to má nechat jak to je, že peckoviny se neořezávají. Já jsem ho neposlechl a vzal jsem  pilku a nůžky  a švestky jsem ostříhal. Když táta přišel z práce a viděl moje dílo, tak byl naštvaný, že se to nedělá. Já jsem mu řekl, že to tak není, že by švestkám nešlo světlo do koruny a podobné věci, co říkají někteří zahradníci. Při propadu, když došlo na tento výjev, tak jsem viděl přesně výjev, jak diskutuji s tátou u těch švestek. Přitom jsem při výjevu pochopil, co táta tenkráte ani neřekl. Myslel si, je to můj syn a mám ho rád a tak mu dám pokoj. To mi tenkrát neřekl, ale myslel si to, i když byl na mně nazlobený. Při výjevech při propadu poznáš nevyřčenou pravdu, poznáš nejen co lidí říkají, ale i co si myslí. Komunikace je přímá a nikoliv přes řeč. Něco podobného jako s mimozemšťany z vesmírného korábu. V podstatě při této komunikaci nemůžeš lhát. Lhaní je v podstatě to, že říkáš něco jiného, než si myslíš. Pro lidi je to nepochopitelné, já poznávám přímo myšlení lidí.

JÁ: Jak dopadl tvůj pád v tunelu?

ON: Nakonec jsem šel s tátou společně dolů. Protože u něho jsem se nejvíce provinil, jak soudím. Nakonec jsem dopadl na dno. Pád v tunelu nebyl tak jednoduchý, jak to teď říkám. Občas jsem ztratil vědomí. Je zapotřebí se především nebát. Nejkrásnější věc je přistání. Když se blížíš ke konci  ke světlu, tak  ta hrůza opadává. Když tam už jsi, tak zase jsi v té nádherné pohodě, v klidu,  v radosti. Pád to je jako smrt. Tak jsem to cítil. Já si myslím, že to prožívá každá pozemská osoba, která  se odebírá na druhý svět. Když jsem přistál,  aniž jsem to pocítil, chci Ti říci takovou nádhernou věc: Tam začíná ten druhý život člověka, posmrtný paralélní svět. Zmizí z Tebe veškeré lidské  pachy, vrátíš se do svých 30- 35 let. Nabudeš tuto podobu. Nemáš žádnou tělesnou potřebu. Cítíš velmi příjemné teplo, jehož cítění Ti nemohu ani popsat. Kolem Tebe je plno lidí.

JÁ: Po přistání  na dně tunelu jsi měl ihned tyto pocity nebo jsi k ním přišel až později?

ON: Je to dáno, pocity jsem měl okamžitě. Nevím jak dlouho jsem tam byl. Nemohu říci, jestli jsem tam byl jednu minutu, deset minut, jednu hodinu nebo deset hodin. Jsem tam ale prostorově omezený. Je tam taková čára a za ní nemůžeš jít. Pokud jsi tam, kde jsi dopadl, nemůžeš překročit tuto čáru. Před touto čárou se můžeš libovolně pohybovat. Přes čáru Tě může někdo přenést, ale to neudělá. Ti lidé, které jsem tam viděl, byli příbuzní a známí a neznámí lidé. Jsou všichni v nejlepších letech  (kolem třiceti pěti let).

Viděl jsem tam  například  pána, kterému jsem byl na pohřbu. Zemřel v pokročilém věku a já jsem ho tam viděl  v podobě, jak vypadal na Zemi ve svých pětatřiceti letech. Já jeho poznal a on mě, ačkoliv já osobně jsem ho nezažil na Zemi v této podobě. Lidi jsou tam bez starosti. Nemají oblečení. Mají jen kus látky před pohlavím,  ale to ani nevnímáš. Viděl jsem tam i malé děti. Jsou tam velice  oblíbeny. Bytosti si tam s nimi hrají. Já jsem to tam pozoroval a oni si mě blíže nevšímali.

JÁ: Čím se tam ony řečené bytosti zabývají? Vykonávají tam nějakou práci, jsou tam na příklad pošťáci?

ON: Život je tam vyplněn hrou. Tam se nepracuje. Žádné tělesné potřeby tam neexistují. Všichni jsou tam zdraví. Děti zůstanou zřejmě dětmi, nevyrostou.

JÁ: Existuje určité napětí mezi lidmi, je tam polarita mezi mužem a ženou?

ON: Ne, nejsou mezi lidmi, mizí. Nevnímáš to tak jako na Zemi. Jako příklad Ti řeknu, že jsem tam potkal spolužačku, která zemřela mladá a která se mě na Zemi jako chlapci líbila. Měli jsme oba velikou radost ze setkání. Ale vůbec mi ani nenapadlo na ni myslet jako na dívku. Sexualita v tomto světě vymizí. Je to tam tak, že vztahy mezi mužem a ženou jsou jako mezi  starými manželi, kteří se mají rádi bez sexuální náplně. Dalo by se říci, že se jedná o jednu z forem platonické čisté lásky.

JÁ: Dalo by se říci, že tam je polarita mezi dobrem a zlem, mezi “anděly” a “čerty”

ON: Nejsou tam zlí lidé. To všechno zmizí. Tam to neexistuje. I neznámí lidé jsou k tobě velmi laskaví.

Když to tak vyprávím, tak to nemusíš pochopit. Mám z toho strach, abys to pochopil. Dám Ti takový příklad: Ty vážíš dejme tomu 110 kg,  ale tam budeš vážit 60kg. Třeba teď nemáš vlasy, ale tam máš vlasy všechny a to takové jako za mlada. Lidí ale mají své podoby. Když se vracíš na náš svět, zase se vrátíš se svou tloušťkou, se svou pleší, se svými pachy a potřebami.

JÁ: Je tam nějaká krajina? Jak vypadalo okolí, které jsi mohl vidět?

ON: Tam nevidíš domy, je tam krásná louka s ptáky, nevím kde spali lidé. Nic technického tam nebylo. Byla tam nádherná přírodní scenérie. Mezi lidmi byly i jiné bytosti. Byly to vesměs děti. Ty děti se pohybovaly zvláštním způsobem vzduchem. Lítaly nad tebou ve výši dvou metrů a  mávaly a smály se na Tebe. I okolní lidé se zájmem a s radostí pozorovali pohyb těchto dětí. Nemohu říci, zda to byly lidské děti nebo nepozemští tvorové. Bytosti na tomto druhém světě trávily čas hlavně zábavou a rozhovorem.Nenapadlo mě všimnout si o čem ty bytosti hovoří, i když byly velmi blízko mně.

JÁ: Jak se ukončil tvůj pobyt na tomto druhém světě?

ON: To bylo zajímavé. Ke konci jsem viděl mnoho lidí z naší ulice, kteří již zemřeli. Já soudím z této mé zkušenosti, že všichni lidé z našeho světa po smrti přijdou na tento druhý svět. Ke konci přišel můj táta,  překročil dělící čáru a mě držel za ruku. Měl jsem krásný pocit ze všeho, aniž by mluvil. Já jsem ho chápal a on chápal mě. On věděl, že jsem prodělal ten propad  a že vím, kde jsem udělal chybu. Loučil se se mnou a já jsem šel za ním. Těsně před tou dělící čárou mi řekl, že se musím vrátit, že tam ještě nepatřím. Byl vyrovnaný, klidný, já jsem měl dobrý  pocit. Já jsem ho poslechl, i když se mně nechtělo. Vracel jsem se zpátky takovou měkkou pěšinkou. Najednou se přede mnou vytvořila pěšina. Po ní jdeš a vidíš konec. A víš, když dojdeš na konec pěšiny, že se vracíš do normálního života. Dorazil jsem na konec pěšiny a skutečně jsem se bezproblémově vrátil na náš svět.

Ocitl jsem se ve svém autě bez žádného tunelu. Seděl jsem za volantem a viděl jsem loď a ty mimozemšťany před sebou. Měl jsem pocit, že mají radost z toho, že jsem obstál. Byl to poměrně krátký okamžik. Na můstku stál velitel. Díval jsem se na něho. Loď se jakoby pomalu vzdalovala, zastavila se a já dostal zásah několika paprsků na hruď a na čelo. To byly takové tři světelné signály, které šly do široka. Jeden šel do prostředku prsou, druhý na ramena a třetí přesně uprostřed čela. Všechny měly jasnou žlutou barvu. Bylo to vyzařováno z velitelského můstku uprostřed lodě. Já jsem byl beze strachu, zpříma jsem seděl v autě a díval jsem se. Potom bylo krátké povídání a najednou mě popadl smutek, protože jsem tušil, že přijde rozloučení.

Skutečně, loď se začala pohybovat. Kolem celé lodě se vytvořila veliká aura, spojila se červená se žlutou , které předtím byly oddělené, a loď se dala do velmi rychlého pohybu a vzdalovala se velmi rychle. Když jsem ji přestal vidět, ocitl jsem se  na silnici, vyjel jsem z “hmotnostního vakua” a jel jsem dál po silnici.

JÁ: Jaká byla stoupavost kosmické lodě?

ON: Šikmo nahoru rychle jako střela.

JÁ: Jakou vzdálenost ujelo auto během celé této události?

ON: Počítám, že auto odjelo až k benzinové pumpě, kde začíná Smíchov. Začínalo to tam, kde je most Inteligence. Dělá to tak asi 2 km. Měl jsem pocit, že jsem pořad jel, ale auto mohlo i stát. Prostě nevím, co se odehrávalo v našem světě.

Nakonec chci říci, že tato událost mě  poznamenala. Jednak krátkodobě, jednak dlouhodobě. Měl jsem hrozné problémy. Po tom ozáření mimozemšťany a celé události jsem začal uvažovat úplně jinak. Moje vědomosti se rozšířily. Dívám se na svět jinak, z jiného úhlu. Informační tok, který mám v mozku, jsem dříve neměl.

JÁ: Když  ses vrátil do svého auta v našem světě, slyšel jsi nebo viděl jsi něco zvláštního? Slyšel jsi nastartovat motor auta?

ON: Vstup do našeho světa byl naprosto plynulý. Jak jsem plynule vplul do události, tak jsem z ní plynule vyplul. Nevím jak to dlouho trvalo. Hodně jsem o tom přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel. Podle těch činností, které jsem dělal v tom časově-prostorově neomezeném prostoru, muselo by to z pozemského hlediska trvat alespoň hodiny. Tedy muselo dojít u mého organismu k časovému skoku při přechodu z našeho světa do paralelního posmrtného světa.

JÁ: Děkuji Ti za rozhovor a za upřímnost, kterou jsi projevil. Sdělil jsi mi, že ses nezmínil o všem, co Tě již potkalo. Jednak  v možné přípravě na tuto událost, která trvala několik let, jednak na některé věci, které následovaly po kontaktu. I tak mnohokráte děkují a to i za všechny, které to bude zajímat.

 

Vše o esoterice a duchovním životě a spousty zajímavých a poučných témat
www.skola-esoteriky.cz
Zdroj: www.alternativnivedasetox.cz
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kontakt

Luke,22. 2. 2012 21:29

Moc bych si přál zažít něco podobného.Nebo jen navázat jakýkoli kontakt.Věřím,že jsme součástí něčeho většího,důležitějšího.Že dokážeme svou osobnost dále rozvíjet.Oni existují.Cítím to..

Re: Kontakt

daniel,19. 9. 2015 22:26

vis luke nekde ve vesmiru jsou nam podobne planety a maji technologi uplne stejnou jako mi nic vic s toho nelze udelat jako poslat sem letajici talir nemozne vse co slo jsme uz vymisleli a s technologi dal uz nepostoupime.byl bis prekvapen ne co plejadani nybrz cela galaxie dovede kdyz citi teplo.vis neco je!

kontakter

daniel,19. 9. 2015 21:45

milovali jsme se neco delala ona neco ja.jsem jen clovek ale byl jsem vymislen a zrozen pro lasku.chapu ze mne miluje protoze jsme tolik toho spolu prozili.ja ji citim porat je soucast me.ten dar nebo talent kteri mam me vede spolecne s touhou mimo vase chapani reality.

Odpověď na Váš kontakt.

Zdena Kolářová,30. 10. 2012 14:38

Teprve dnes jsem objevila Vaši zpověď na kontakt s mimozemskými "lidmi".
Děkuji za důvěru se kterou se svěřujete. Věřím tomu, co se Vám přihodilo.Také by jsem o takový prožitek stála. Snad jednou.....
Srdečně Vás zdravím - ZK

Mmozemštané

Hana,31. 1. 2012 18:05

Velmi zajímavé, něco takového bych chtěla prožít.