Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná šifra v Gíze

23. 1. 2009

Jiří Matějka  .

.TOPlist
Když se nebesa dotkla země "Celý svět, který leží dole, byl spořádán a naplněn věcmi, které se nalézají nahoře; neboť věci dole nemají moc uspořádat svět nahoře. Slabší mystéria se musí podvolit silnějším; celý systém věcí ve výšinách je silnější než věci dole."
Kare Kosmou v Hermetica

01-giza.jpg (25736 bytes)mapa-Egypt-small.jpg (70194 bytes)
 Memfiská nekropole“ – pyramidová pole od Abu Roash až po Dahshuru 

Otisky nebes

Názor starověkých Egypťanů na svět, který zřejmě zdědili kompletně zformovaný na samém počátku historie své civilizace, byl výrazně dualistický a kosmologický. Měli své vlastní zákony a měření kalendáře a architektura chrámů a pyramidových komplexů, ba dokonce samotná egyptská zem a Nil – to vše pro ně byly nebeské projekce. Přesněji řečeno: považovali celé kosmické prostředí (oblohu, Mléčnou dráhu, Slunce a hvězdy, Měsíc a planety a všechny jejich cykly) za vázané dokonalou dualitou s jejich pozemským prostředím (s jejich zemí a Nilem, jejich králi a předky, cykly ročních dob a epoch).

Domníváme se, že historie starověkého Egypta, zaznamenaná na papyrech, deskách a inskripcích, byla často vyjadřována v jakémsi „kosmickém kódu“ rituálně a symbolicky spojeném – stejně jako samy pyramidy – s věčně měnlivým obrazem oblohy. Z toho plyne, že musíme hledět na oblohu stejně jako Egypťané, chceme-li pochopit jejich způsob myšlení.

Nejranější egyptské spisy popisují kosmický „svět mrtvých“. Tento svět se nazývá Duat – výraz, který moderní egyptologové rutinně překládají jako „Podsvětí (někdy jako „Nesvět“). V Textech pyramid je však Duat zřetelně místo na hvězdnaté obloze – jak si nakonec nepochybně uvědomovali mnozí vážení egyptologové ranějších generací, jako Selim Hassan, sir E.A.Wallis a Kurt Sethe. Ale ani tito badatelé nedokázali pochopit důsledky této koncepce, protože jim chyběly znalosti z astronomie.

02-giza.jpg (24180 bytes)
 Nebeský Duat Osirise (Orion) a Pozemský Duat (Sokar)

Selim Hassan analyzoval různé způsoby hieroglyfického zápisu slova Duat a mohl tak konstatovat: „…je zřejmé, že původní Duat, budoucí Podsvětí, byl umístěn na obloze. Duat může být buď rudá záře před úsvitem (tzv. falešné svítání), nebo vesmírný prostor na východní obloze, kde se tato záře objevuje…“ Hassan dále cituje řádek 151 z Textů pyramid: „Orion byl zahalen Duat; zatímco ten, kdo žije v Horizontu (Ré, bůh Slunce), se očišťuje; Sothis (Sírius) byl zahalen v Duat… v objetí otce Atona.

Zatímco Slunce vychází a očišťuje se na horizontu, hvězdy Oriona a Sothis (Sírius), s nimiž se ztotožňuje mrtvý král, jsou zahaleny Duatem. To je opravdové pozorování přírody, kdy každé ráno „spolkne“ hvězdy rostoucí záře svítání tak, jak je uvedeno tamtéž ve výroku 610: „Duat vede tvé kroky k sídlu Oriona…Duat vede tvou ruku k Sídlu Oriona…

Podle Hassana leží nebeská krajina Duat na východě. Okamžikem pozorování je chvíle před východem Slunce, kdy můžeme spatřit všechna kosmická tělesa Duatu pospolu: souhvězdí Oriona (Osirise), hvězdu Sírius (Isis), Slunce (Re) a některá další, představující „Atona“ („Otce“ bohů). Uznávaný egyptolog však nebyl obeznámen se základními nebeskými mechanizmy. Nedokázal správně zařadit obsah Textů pyramid do správné doby a místa.

Tuto chybnou interpretaci následně převzali četní další astronomicky negramotní učenci:

1. Dobou kdy vznikaly Texty pyramid byla epocha přibližně mezi 2 800 až 2 300 př.n.l.

2. Místo pozorování oblohy leželo na jihu, nedaleko od současné Káhiry v tzv. „Memfiské nekropoli“ (prvním historicky uznávaném hlavním městě starověkého Egypta), kde stojí velké pyramidy v Gize (také Abusír, Saqqara, Dahsur a Medium).

3. Chybou jíž se Hassan dopustil byl odhad, že hvězdy Oriona a Sirius „každé ráno polyká rostoucí záře úsvitu“.

Ve skutečnosti k tomuto „polykání“ dochází jen jedinkrát v roce – v době, která se během epoch pomalu posouvá vzhledem k precesnímu pohybu Země – při letním slunovratu! Duat byl starověkými Egypťany považován za aktivní pouze v tento den, kdy Orion a Sirius vycházely heliakicky, a tedy ne v průběhu celého roku.


Precese: Země obíhá kolem Slunce v takřka neměnné dráze, zvané ekliptika. Osa její rotace ve vesmíru je v současnosti nakloněna ke svislici této plochy v úhlu asi 23,4 stupňů. Tento úhel, který se mírně mění v dlouhých časových období, se nazývá úhel sklonu a je příčinou odlišnosti našich ročních období. 
Precesi lze nejlépe ilustrovat pomocí analogie s dětskou káčou: osa Země (ovlivněna gravitací okolních těles) opisuje kruh o průměru skoro 23,4 stupňů kolem severního pólu ekliptiky, a to za období o něco kratší než 26 000 let.

Důsledkem precese je pomalý pohyb jarní a podzimní rovnodennosti směrem na západ po dráze ekliptiky a to asi o 50´4´´ ročně, anebo o 1o za každých 71,6 let.
 03-giza.jpg (15759 bytes)
To znamená, že jarní rovnodennost, kdy Slunce každoročně prochází nebeským rovníkem od jihu k severu, se posune zvěrokruhem (pruh oblohy po obou stranách ekliptiky) zpětně tempem jednoho souhvězdí (zvěrokruhu) za zhruba 2 100 let. V současnosti leží bod jarní rovnodennosti v souhvězdí Ryb a hraničí s Vodnářem. Většina autorit přičítá objev precese Hipparchovi v roce 130 př.n.l., avšak existují nezvratné důkazy, že starověcí Egypťané žili ve společnosti, jíž byly tyto účinky známy.

Počet precesních změn se pokládá za konstantní a předvídatelný u všech klíčových astronomických efektů (Jarní rovnodennost, Letní slunovrat atd.) a dá se vypočítat zpětně i v časovém předstihu po celém hvězdném poli. Kdybychom dnes pozorovali konkrétní hvězdu – například Al Nitak v pásu Oriona – můžeme tak přesně určit dobu ve které byla její pozice zafixována do staveb v Egyptě. 


Nebeský Duat

Jedním z nejvýraznějších rysů Duatu je „Klikatá vodní cesta“, magický pás světla na obloze dnes známý jako „Mléčná dráha“. Starověcí kněží – astronomové, kteří kompilovali Texty pyramid ji ztotožňovali s pozemským protějškem, řekou Nil. Není pouze náhoda, že každoroční „Velké záplavy“ odpovídaly době letního slunovratu! 

Již od nejranějších časů zobrazovali Egypťané hmotné nebe (Duat) na březích Nebeského Nilu, na němž budovali svá města. Ani filolog Raymond Faulkner, který přeložil Texty pyramid a mnoho další literatury do angličtiny, si nemohl nepovšimnout očividných souvislostí mezi „Nebeskou řekou“, „Klikatou vodní cestou“ a „Mléčnou dráhou“.

Hvězdy Oriona a Sirius jsou umístěny na pravém břehu Mléčné dráhy, která vypadala ve věku pyramid při letním slunovratu jako vertikální „kosmická řeka“. Tuto zřetelnou soustavu hvězd Duatu v konkrétních nebeských lokalitách, k níž patří i její vlastní „kosmický Nil“, nazývali „Osirisovo království“. Ale kdy bylo založeno toto kosmické království?

V nejstarších staroegyptských textech se hovoří o „čase bohů“, Zep Tepi (doslova „Poprvé“). Egypťané věřili, že tato epocha skutečně existovala – že šlo o skutečnou historickou událost naplánovanou a „zaznamenanou“ na tabuli hvězdné oblohy. Šlo dokonce o příběh, který se donekonečna znovu a znovu odehrával formou cyklické přehlídky kosmických těles a souhvězdí. Drama se ovšem neomezovalo jen na nebeskou říši, ale probíhalo i na jevišti trojrozměrného modelu na zemi. Svědčí o tom astronomické uspořádání pyramid v Gize! Zde byly události „Poprvé“ po dlouhá tisíciletí připomínány tajnými liturgickými rituály.

Zep Tepi“ byl považován za podivuhodný a skvělý zlatý věk, následující bezprostředně po „Stvoření“. Jeho události se podle starověkých Egypťanů odehrávaly ve známém, nepochybně skutečném fyzickém historickém prostředí. Věřili, že dějištěm událostí Zep Tepi byla rozlehlá trojúhelníková oblast jižně od vrcholu nilské delty, zahrnující Heliopolis, Memfis a Gizu. Právě zde, jak stojí v textech, uprostřed posvátné krajiny, zřídili bohové „Poprvé“ své pozemské království.
04-giza.jpg (60924 bytes)
Tuto rozlehlou trojúhelníkovou oblast – jakési geodetické „Rajské zahrady“ na 30. rovnoběžce – považovali starověcí Egypťné za skutečné dějiště „Poprvé“.

Jaké to bylo království? 

Rundle Clark v práci „Mýtus a symbol“ to shrnul nejlépe:
vše, co bylo dobré nebo funkční se zakládalo na principech založených „Poprvé“ – což byl Zlatý věk absolutní dokonalosti – „než nastal hněv a řinkot a zápolení a rozruch“. V této nádherné epoše s různými názvy, jako „čas Ré“, čas „Osirisův“ anebo „čas Horův“, neexistovala smrt, nemoc ani pohromy…

Bohové Osiris a Horus spolu s Re byli starověkými Egypťany považováni za bohy „skvělé epochy Poprvé“. Na trůn tohoto božského království zasedl Osiris, který vládl spolu s družkou Isis. Zlatý věk hojnosti (během něhož se lidé naučili obdělávat půdu, chovat zvířata a byly jim předány právní a náboženské doktríny), však skončil prudce a násilně poté, když Osirise zavraždil jeho bratr Seth. Isis, která do té doby byla bezdětná, oživila Osirise na tak dlouho, aby získala jeho sémě. Po čase tak přišel na svět Horus, jehož úkolem bylo získat „království Osirisova“ zpět ze spárů strýce Setha. 

Tento příběh dnes známe pod názvem Hamlet (má tedy daleko starší původ, než Shakespearova hra; odkud asi čerpal námět?), nebo v hollywoodské verzi jako příběh Lvího krále. Původní egyptská verze – tzv. „Memfiská teologie“ je zapsána na monumentu známém jako „kámen Shabaka“, nyní uloženém v Britském muzeu. Zde si můžeme přečíst, jak po velkém souboji mezi Horem a Sethem (v níž Horus ztratil oko a Seth varle) svolal Geb, bůh Země (otec Osirise a Osis), devítičlennou Velkou poradu bohů – heliopolské „Devatero“ – (města) Ajanu. 

Ajan není žádné mystické místo, byla to skutečná, fyzicky existující lokalita ve starověkém Egyptě, ležící severně od Memfisu (15 kilometrů jižně od dnešní Káhiry).

Tento úžasný příběh ukrývá mnoho historických stop – důkazů jak starověcí Egypťané viděli tyto dávno minulé události. V Textech Shabaka stojí, že mrtvý bůh Osiris byl odvezen a pohřben „v zemi Sokar“. 

Kde byla země Sokar, co to bylo a komu patřila? 

Země Sokar říkali starověcí Egypťané rozlehlé „Memfiské nekropoli“, zahrnující pyramidové pole v Gize. Většina egyptologů se shoduje v tom, že „Území Sokar bylo situováno v pouštích okolo Memfisu a mělo pokrývat značně velkou rozlohu“. V Době pyramid (termín epochy 2500 př.n.l.) byl již Osiris ztotožňován s pojmem Sokar, později také „Rostau“ – což je název pro Gizu, kde mrtvý Osiris s největší pravděpodobností spočinul… 

Pojem „Rostau“ je v hieroglyfické podobě vytesán do žulové stély mezi tlapami Velké Sfingy! Tatáž stéla popisuje Gizu jako „Skvělé místo Poprvé“ a mluví o Sfinze v tom smyslu, že stojí vedle „Domu Sokar“. Ke stopám vedoucím až na počátek „času bohů“, mezi něž patří Osiris, Sokar, země Sokar a Rostau-Gíza, můžeme tedy doplnit ještě „Dům Sokar“. 

V Textech Shabaka dále stojí: „…tělo samotného Osirise je bezpečně uloženo v „Domě Sokar“. Zduchovnělá forma jeho těla byla osvobozena, aby mohla odejít „na nebesa“ – a to na zcela konkrétní místo, které jsme již určili: místo kde je na obloze Orion! Tam, jak se předpokládalo, ležel na pravém břehu Mléčné dráhy Duat – kosmický „Jinosvět“ – jako jakési „Osirisovo Království“ pro mrtvé.

„Dvanáct oddílů“ nebo „Hodin“

Egyptologové nepochybují o tom, že máme Rostau na zemi, v podobě pyramidového pole v Gíze, a rovněž i na obloze v podobě Pátého oddělení Duat – místa, v němž staří Egypťané nespatřovali „Podsvětí“, ale spíš nebeské místo v oblasti Oriona. Odvolávky na zemi Sokar jsou uvedeny v Knize o tom, co je Duat, ve které zkoumal filolog Hassan tzv. „Dvanáct Oddílů“ (nebo Hodin). „Je to zcela mimořádná informace. Země Sokar leží v Pátém oddělení Duat a Střed Pátého oddělení se nazývá: Rostau!“ 
05-giza.jpg (59117 bytes)
Vnitřní svět Am-Duat zobrazený na stěnách hrobky. 

Vyobrazení Pátého oddělení Duat na stěnách hrobky připomínají chodby, komnaty a spojovací chodbičky uvnitř Velké pyramidy v Gíze. Nemohlo být jednou z funkcí pyramidy to, že sloužila jako „model“, nebo simulace Onoho světa, v němž zasvěcenci procházeli podivuhodnými procesy a zkouškami?

Dalším charakteristickým rysem tohoto oddělení je přítomnost obřího „dvojitého božského lva“, sfingy jménem Aker, který zřejmě chrání „Království Sokar“. Nad Akerem se v této scéně tyčí Velká pyramida! V dalším starobylém textu, Knize dvou cest, je zmiňována „Akerova vysočina jako sídlo Osirisovo“ nebo „Osiris, který je na Akerově vysočině, kde leží pozemské Rastau“. Tyto texty ve skutečnosti popisují gízskou plošinu, která je pozemským protějškem Pátého oddělení nebeského Duat. Souhvězdí Aker tedy má geografický protějšek v podobě Sfingy!
06-giza.jpg (54086 bytes)
Zobrazení dvojitého lva a pyramidy v Pátém oddělení Duat.

„Jak nahoře, tak dole“

Pozorovatel v Gíze – stejně jako všude na světě, kde nic nezastírá výhled na horizont – bude vnímat krajinu jako obrovský kruh, jehož okrajem je horizont a v jehož středu stojí on sám. Horizontu se dotýká nebeská krajina, vnímaná jako obrovská okrouhlá kopule nebo hemisféra.

Pozemská krajina, „Dole“, je stálá. Nebeská krajina, „Nahoře“, však vypadá jakoby neustále rotovala kolem imaginární osy, procházející oběma póly Země. Zdánlivá rotace oblohy způsobuje vynořování nebeských těles na východě, jejich kulminaci v meridiánu (imaginární polokruh táhnoucí se od severu k jihu, procházející přímo nad hlavou pozorovatele) a jejich mizení za západním obzorem.

07-giza.jpg (20859 bytes)
Významné východy slunce při pohledu z Memfiské nekropole.

Pozorování východu Slunce v průběhu roku stanoví čtyři konkrétní body (kolury) jeho dráhy dvanácti souhvězdími Zvěrokruhu (stejně jako „Dvanácti odděleními“ v knize „O tom, co je Duat“). Jsou to jarní a zimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat. Dnes k nim dochází v následujících znameních Zvěrokruhu:

Jarní rovnodennost – 21. března se Sluncem v Rybách
Letní slunovrat – 21. června se Sluncem v Býku
Podzimní rovnodennost – 22. září se Sluncem Panně
Zimní slunovrat – 21. prosince se Sluncem ve Střelci
 V následující tabulce jsou uvedeny různé epochy a jejich znamení:
Epocha (př.n.l.) 10 000 5000 3000 1000 2500
Jarní rovnodennost Lev Blíženci Býk Beran Vodnář
Letní slunovrat Štír Panna Lev Rak Býk
Podzimní rovnodennost Vodnář Střelec Štír Váhy Lev
Zimní slunovrat Býk Ryby Vodnář Kozoroh Štír

ORION - 2500 př.n.l. 

Pozemské Rostau je nekropole v Gíze, místo tří pyramid a Sfingy. Nemůžeme ignorovat čtyři úzké „hvězdné šachty“, vzcházející k obloze z královské a královniny „komnaty“ uvnitř Velké pyramidy. 

Jižní šachta z královy komnaty byla nasměrována kolem roku 2500 př.n.l. doprostřed souhvězdí Oriona - na jeho „pás“ – ve chvíli, kdy kulminoval 45o nad obzorem. Také ostatní šachty jsou přesně zaměřeny k určitým hvězdám a vnitřní chodby směřují dokonale přesně od severu k jihu.
08-giza.jpg (17661 bytes)
Hvězdná spojení čtyř šachet Velké pyramidy v epoše kolem 2500 př.n.l


Zaměření šachet: Archeologové nazývají čtyři úzké šachty Velké pyramidy jako větrací, přestože mají tzv. „hvězdné zaměření“. Všechny mají průměrný průřez 23 x 22 cm a jejich délka se pohybuje od 24 (severní šachta z královniny komnaty) až po 65 metrů (severní šachta z královy komnaty). Jejich úhly se vzhledem k horizontální ploše pyramidy různí – od 32° 28´ (severní šachta) do 45° 14´ (jižní šachta). Byly zabudovány krok za krokem, jak pyramida rostla do výšky (nebyly proráženy hotovým zdivem, jak se mnozí domnívají) a celý postup prozrazuje použití velmi složitých a rafinovaných technických a vyměřovacích technik. 
Podle některých názorů se jedná o únikové šachty pro pracovníky. Tento argument nemůže ovšem zdůvodnit jejich sklon a mimořádnou pracnost při budování. Jednodušší by bylo udělat šachty vodorovné a větší. 
Giza-sachty.jpg (12263 bytes)Giza-VP-sachty3.jpg (21730 bytes)Giza-VP-sachty4.jpg (28958 bytes)Vnitřní chodby tří pyramid v Gíze.Šachty z královniny komnaty nebyly původně zaústěny do místnosti.  Zabudování šikmých namísto vodorovných šachet vyžadovalo pět velmi přesných operací:
1. Vytyčení základních směrů a vytvarování speciálních bloků, jejichž horní plocha je zešikmena tak, aby tvořily „podlahu“ či dno šachty. 
2. Připravit speciální bloky s vnitřní stěnou tvarovanou do U, následně tvořících profil stěn a stropů šachet.
3. Opracovat další bloky se sešikmenou spodní stranou, aby se jimi zakryly boky šachty.
4. Musely být připraveny speciální bloky se sešikmenou spodní stranou pro horní strany šachet.
5. Hlavní směry zdiva v pyramidě musely být přizpůsobeny tomuto architektonickému záměru. 

Veškeré pochybnosti o účelu šachet rozptýlí následující fakta: 

- Narozdíl od šachet z královy komnaty, šachty vedoucí z královniny komnaty nevystupují na povrch monumentu a původně neprocházely vápencovými stěnami. Místo toho stavitelé nechali posledních deset centimetrů v posledním bloku nad ústím šachet do komnaty nedotčených – takže zůstaly neviditelné. Pomocí ocelového dláta je nakonec roku 1872 otevřel britský inženýr Waynman Dixon.

Původně na obou koncích uzavřené šachty tedy nebylo možné využívat k ventilaci a jako takové tedy nemohly být zamýšleny. Musí tedy mít nějaký vyšší účel – takový, který by ospravedlnil nesmírnou péči a námahu potřebnou k jejich vytvoření.

09-giza.jpg (17284 bytes)10-giza.jpg (39436 bytes)11-giza.jpg (34458 bytes)
Pohřební komora krále a královny a jejich čtyři šachty.
Stěna a ústí šachty v komnatě královny Stavební detail šachet ve Velké pyramidě. Giza-VP-sachty1.JPG (18561 bytes)Giza-VP-sachty2.jpg (98489 bytes)

Badatelé Robert Bauval a Graham Hancock nedávným měřením mimo jakékoli pochyby prokázali, že v době okolo 2500 př.n.l. – v éře uznávané egyptology za „věk pyramid“ – směřovala každá z šachet ke konkrétní hvězdě ve chvíli, kdy kulminovala na meridiánu. Pomocí počítače je možné tuto skutečnost potvrdit a současně konstatovat, že jde o vzácné a pomíjivé zaměření: Platilo zhruba jen 100 let, než trvalý efekt posunu postavení hvězd pozměnil jejich pozice!

12-giza.jpg (21078 bytes)Efekt pomalého precesního skluzu Oriona po meridiánu v období od roku 10000 do 2500 př.n.l.

Takové zaměření nemohlo být náhodné a je zřejmé, že stojíme před produktem pečlivého plánování. Velká pyramida musela mít nějakou silnou spojitost s epochou kolem roku 2500 př.n.l. – což je datum, kdy byla, podle přesvědčení všech ortodoxních egyptologů a archeologů, vybudována. Tento údaj dodnes stojí v učebnicích a skriptech, a nejen tam.

Čtyři hvězdné šachty slouží jako přesné časové značky, s jejichž pomocí můžeme potvrdit datum zbudování posledního dochovaného divu starověkého světa pouze TEORETICKY. To je dnes oficiálně žádoucí. Avšak rozpory v datování těchto událostí přetrvávají a sílí. Archeoastronomický obrázek je totiž mnohem složitější, než se může na první pohled zdát.

Podivná sestava tří hvězd

Komplikace nastanou, srovnáme-li postavení tři hvězd pásu Oriona s pozemním plánem tří gízských pyramid. Shoda postavení pozemských a nebeských „hvězd“ je už na první pohled ohromující. Velká a Druhá pyramida leží na diagonále, směřující 45 o jižně a západně od východní stěny první z nich. Třetí pyramida však leží poněkud stranou východně od této linie. První dvě hvězdy Orionova pásu, Al Nitak a Al Nilam, na obloze rovněž leží na přímce, zatímco třetí hvězda, Mintaka, je poněkud stranou na východ od hlavní osy. Souhvězdí Orion je na nebeské klenbě k vidění západně od Mléčné dráhy, kterou starověcí Egypťané považovali za „Nebeský Nil“ či „Klikatou vodní cestu“. Také pyramidy jsou situovány na západní nilský břeh. 

13-giza.jpg (45011 bytes)
Přechod nebeského protějšku Velké pyramidy, hvězdy Al Nitak v pásu Oriona, přes její meridián v roce 2500 př.n.l. Na první pohled je patrný posun nebeského obrazu ve vztahu k třem pozemským monumentům. 

Stojíme-li před takovou symetrií navzájem se protínajících architektonických a náboženských myšlenek (zejména pak ztotožnění souhvězdí Oriona s nejvyšším bohem Osirisem), je těžké odolat závěru – že pyramidy v Gize představují Orionův pás na zemi. 

Pro datování období vzniku gízských pyramid využívají vědci pouze tohoto jediného „záchytného bodu“. Vzhledem k tomu jsou dějiny starověkého Egypta přizpůsobeny tomuto jedinému údaji. 

Avšak nebeský pás tří hvězd se v roce 2500 př.n.l. na plošině v Gize nezobrazoval přesně! A proto se musíme ptát: „Pás Oriona? Ano, ale kdy, ve které epoše?“
 

ORION - 10500 př.n.l.

Velká pyramida je jižní šachtou „precesně zakotvena“ k tělesu Al Nitak v pásu Oriona, která se do roku 2500 př.n.l. nacházela 45° nad jižním horizontem. Avšak porovnáním obou soustav zjistíme, že se nebeská osa tří hvězd a Mléčná dráha podezřele sklání stranou. Obrazec na zemi neodpovídá tomu „co je nahoře“, mimo již vzpomínaný společný bod. 

A je tady i další nedostatek v zaměření hvězdných šachet:

V pro starověké Egypťany nejvýznamnějším okamžiku pozorování, těsně před úsvitem o letním slunovratu se Orion nenacházel na meridiánu, ale na jihovýchodě, daleko vlevo od toho bodu, kam mířila jižní šachta z královy komnaty. Aby přesně zapadly do osy šachty, potřebovaly by hvězdy jeho pásu „popotáhnout“ k jihu, konkrétně k meridiánu. 

Abychom dosáhli ´ideálního spojení´ uspořádání nebe – Země, musíme pootočit nebesy proti směru hodinových ručiček. Dokonalá shoda zobrazení nastane roku 10500 př.n.l., kdy uspořádání Mléčné dráhy a tří hvězd Oriona při průchodu meridiánem odpovídá dráze toku Nilu a pozemskému uspořádání tří velkých pyramid. Na této koleraci existuje jeden rys silně nasvědčující tomu, že nejde o pouhou náhodu. Označuje velmi významný okamžik v 25 920 letém cyklu precese tří hvězd pásu Oriona – takový, že je nemožné, aby je stavitelé pyramid zvolili nazdařbůh“ (R.Bauval, G.Hancock).

14-giza.jpg (47658 bytes)
Dokonalé shody zobrazení nebe – Země bylo dosaženo roku 10500 př.n.l.
V důsledku precese dochází k pravidelnému putování Orionu nahoru a dolů. Při pohledu na jih vidíme, že Al Nitak prošel meridiánem kolem roku 2000 ve výši 58 o 06´nad obzorem. To je náhodou 8 minut od nejvyššího místa, jehož tato hvězda při pouti oblohou dosáhne, tj. 58 o 14´ kolem roku 2500. Pokud bychom stáli na místě samém v roce 10500 př.n.l., spatřili bychom Al Nitak pouhých 09 o 20´ nad obzorem. NIKDY NESESTOUPÍ NÍŽ!

Přesným napodobením rozložení hvězd Orionova pásu na obloze kolem roku 10500 př.n.l., tedy rozložení pyramid na Zemi nejen označuje konkrétní epochu, ale s takřka chirurgickou přesností také ZAČÁTEK precesního polocyklu!

 Nebeské království Osirisovo v Rostau. Porovnání pozic tří pyramid v Gize a tří hvězd Oriona v epoše 10500 př.n.l.

Jak jistě již tušíte, staří Egypťané na obloze patrně hledali něco nesmírně důležitého. Abychom to pochopili, musíme nejprve zjistit, co, nebo kdo je vůbec Sfinga.

SFINGA

„Sfinga má počátek a tím byl lev…“
„Souhvězdí Lva připomíná zvíře, po němž je pojmenováno. Pravý trojúhelník hvězd tvoří zadní nohy…přední část souhvězdí, připomínající obrovitý obrácený otazník, vytváří hlavu, hřívu a přední nohy. V dolním bodě otazníku je Regulus, srdce lva…

Staří Egypťané v éře Věku pyramid konkrétně pozorovali Duat (ležící před úsvitem za letního slunovratu na východním horizontu), který je považován za klíč k rozluštění toho, co vlastně představuje Velká Sfinga.

Představme si následující události. Jsme v Heloiopolis, těsně před úsvitem v den letního slunovratu roku 2500 př.n.l., a díváme se směrem k východnímu obzoru na oblast Duat (nebo také Rostau). 

S tímto obrazem na paměti se obrátíme k západu, k pyramidám v Gize. Mohutná těla vzdálených monumentů jsou dosud zahalena tmou, ale první náznaky vycházejícího Slunce ozáří jejich vrcholky.

Pomocí této představy si nejsnáze uvědomíme existenci „horizontu“ gizské nekropole, jejíž tři pyramidy tvoří na západě odraz tří „hvězd Rostau“, které pozorovatelé v roce 2500 př.n.l. viděli na východním horizontu „Města Slunce“. Takto je to popsáno i na „žulové stéle“ mezi tlapami Sfingy, kde se o Gíze hovoří jako o „Skvělém místě Poprvé“, ale také jako o „Horizontu Heliopole na západě“.

Egypťané používali pro svá pozorování dva Horizonty (Akhet), nebeský (východní) a pozemský (západní). Je zajímavé, že egyptologové často překládají jména Hor-em-Akhet a Horakhti ve významu „Horus-ze-dvou-horizontů“. Sir E.A.Wallis Budge například ztotožňuje Re-Horakhti s Re-Harmachis a obě jména překládá jako Ra+Horus-ze-dvou-horizontů. Harmachis byl jednou z podob slunečního boha, byl uctíván v Heliopolis a jeho nejvýznamnějším pomníkem je proslulá Sfinga poblíž pyramid v Gize.

Je-li tedy Hor-em-Akhet Velká Sfinga na gízském západním Horizontu, pak by měl být Horakhti, jeho dvojče, k nalezení na východním horizontu oblohy! 

Den, kdy po dlouhé době neviditelnosti za svítání opět poprvé vyšel Sothis-Sirius společně se Sluncem, Re (jedná se o „heliakický východ“ této hvězdy), byl starými Egypťany považován za znamení počátku nového roku. V Textech pyramid je také napsáno, že v tento den vycházel „Horakhti“ („Horus Horizontu“, zobrazovaný na reliéfech jako muž se sokolí hlavou, na níž spočívá sluneční kotouč), což je významná astronomická informace.

17-giza.JPG (65088 bytes)
Na reliéfech byl Horakhti často zobrazován jako postava se sokolí hlavou, na které spočívá sluneční kotouč.

Abychom s jistotou identifikovali kdo je Horakhti, musíme se vrátit zpět do Věku pyramid a sledovat astronomickou konjukci za letního slunovratu, kdy je vidět jak Slunce, tak i nějaké významné nebeské těleso ve stejné pozici na východním horizontu. V tomto velevýznamném okamžiku, kdy „bohové jsou zrozeni“, tj. přesně ve chvíli východu Síria – dochází k velmi mocné nebeské konjukci: Slunce stojí mezi „tlapami“ Lva. Sluneční kotouč je u hrudi kosmického lva, kde jako by splýval s „hvězdou králů“ – jasnou hvězdou Regulus.

Velká nebeská pouť, vykonávaná kosmickým Horem-králem po dráze ekliptiky, směřuje zcela zřetelně k jednomu velmi konkrétnímu místu v nebeské krajině Duat: mezi tlapy Lva. Hledaný Horakhti tedy nemůže být nikdo jiný než souhvězdí Lva – obrovitý kosmický lev nebo Sfinga. Pozemským protějškem Hora-krále je tedy jednoznačně Hor-em-Akhet, „Velká Sfinga“. To ovšem znamená, že je pozemským protějškem souhvězdí Lva.

18-giza.jpg (36064 bytes)
Východ Lva při letním slunovratu okolo roku 2500 př.n.l.

Ve Věku pyramid vycházel Regulus přibližně 28 o severně od východního směru. Podle Textů pyramid právě z tohoto místa musel Horus-král na obloze nějak cestovat (do Rostau), aby se nakonec dostal k Orionově pásu. V pozemské formě si jej představme stojícího mezi tlapami Velké Sfingy, jejíž pohled se upírá přímo na východ… ale nehledí přitom na Lva (a měla by), svůj nebeský protějšek. Hned je jasné, že v uspořádání Nebe-Země v době 2500 př.n.l. není něco v pořádku.

Chceme-li srovnat kosmický obraz s jeho pozemským protějškem musíme se vrátit hluboko do minulosti.“ (Bauval, Hancock) Tento okamžik nastal v den jarní rovnodennosti – kolem roku 10500 př.n.l., nějakých 8000 let před domnělým Věkem pyramid. Tehdy se pohled Sfingy před svítáním upíral přímo na Lva, přičemž tři hvězdy Orionova pásu dosáhly meridiánu v přesném rozložení tří gízských monumentů! 

19-giza.jpg (42350 bytes)
Nebeská konjukce při východu Slunce okolo roku 10500 př.n.l. 

Na jižním okraji skupiny tří velkých monumentů je skupinka tří malých „satelitních“ pyramid (považované egyptology za hrobky královen faraóna Menkauré) s jedinečným astronomickým spojením: tvoří řadu ubíhající od východu na západ – směr západu a východu Slunce v den rovnodennosti (90o k meridiánu). Britský geometr Robin Cook nedávno prokázal, že tyto satelitní pyramidy mají k nekropoli v Gize přesný vztah. Jsou umístěny na hranici kruhu či umělého „horizontu“ (azimut 207o), jehož středem je „Chafreova pyramida“ a působí dojmem, že jde o „zmenšené modely“ tří velkých pyramid. Počítačová simulace potvrdila, že roku 10500 př.n.l. na skutečném horizontě Gizy zapadala nejnižší za tří hvězd pásu Orion, Al Nitak, sedmadvacet stupňů západně od jižního směru – tj. v azimutu 207 o. Pás hvězd v té chvíli navíc tvořil osu směřující od východu na západ – tedy osu fixovanou satelitními pyramidami.

20-giza.jpg (26677 bytes)
Epocha okolo 10500 př.n.l.: rozložení tří hvězd pásu Oriona v linii tří satelitních pyramid na jižním okraji horizontu Gizy

Nebeské cesty

Zvláštními prvky gízské nekropole jsou cesty, rampy, spojující každou ze tří velkých pyramid s pod nimi ležícím nilským údolím. Dnes po nich zůstaly jen zbytky podkladu, ale ještě v 5. století byla jedna z ramp, ta od Velké pyramidy, téměř nedotčená (Herodot, 484 - 420 n.l.). Výzkumy potvrdily, že jejich zastřešení bylo zespoda poseté vzorem hvězd. Po těchto ceremoniálních silnicích se ubírali zasvěcenci cestou k „pyramidám – hvězdám v Rostau-Gize.

Rampa od třetí pyramidy (Menkauré) směřuje přímo na východ, stejně jako pohled Sfingy a zapadá tak do celkového pojetí nekropole. To se již nedá tvrdit o dvou ostatních, ale i ty mají přísnou symetrii. Rampy od Druhé i Velké pyramidy se odchylují v úhlu 14 o – jedna na jih a druhá na sever od východu. Geometr John Legon předložil důkaz, že půdorys „Chufevovy“ a „Chafrého“ silnice ve skutečnosti zapadá do geometrie komplexu v Gize jako celku. Jejich nasměrování zdaleka není přizpůsobeno topografii místa (jak se dříve předpokládalo), ale jde o součást prapůvodního „jednotného plánu“. Popud k němu dali „kněží z Heliopole, kteří patrně znali jeho „skrytý účel“. Jaký mohl být?
21-giza.jpg (20261 bytes)22-giza.jpg (21073 bytes)23-giza.jpg (20035 bytes)

Chufevova silnice vede 14 o severně od východního směru
Menkaurého silnice směřuje přímo k bodu východu Slunce Chafrého silnice se odchyluje 14o jižně od východního směru

Na zeměpisné šířce Gizy vychází Slunce na východě – v jedné linii s Menkaurého silnicí (a pohledem Sfingy) – v den jarní rovnodennosti. A co je unikátní: o letním slunovratu (v nejdelší den v roce) vychází Slunce 28 o jižně od bodu označujícího východ. Tím vzniká rozmezí 56 o, což jsou podle astronomů „cross-quarters“. Body východu Slunce přesně v polovině cesty mezi každým slunovratem a rovnodenností tedy leží 14 o severně od východního směru a 14 o jižně od východního směru. Rampy vedoucí od tří pyramid tak jakoby dvěma gigantickými šipkami, nasměrovanými na východy cross-quarters, signalizují rovnodennost, zatímco třetí šipka (rampa Menkauého pyramidy) ukazovala přesně na bod východu Slunce v den rovnodennosti. Takto je východní horizont rozdělen do čtyř stejných segmentů po 14 o

24-giza.jpg (24044 bytes)
Cross-querter, východy Slunce

Tento jev není nijak zvláštní, je dobře známý u mnoha starověkých národů zabývajících se astronomií. Zde se ovšem jedná o naprosto unikátní přesné zaměření „Chafreho rampy“ do roku 10500 př.n.l. Pohled z jejího západního konce poukazuje na následující nebeské události:
- Slunce by vyšlo 14o jižně od bodu východu, ležícího v přímém prodloužení rampy.
Těsně nalevo od toho bodu bychom viděli velké souhvězdí Lva-Horaktiho, z něhož by nad čárou obzoru vyčnívala jen mohutná hlava s rameny.
25-giza.jpg (30056 bytes)26-giza.jpg (51929 bytes)
Pohled Sfingy na „Cross-quarter“ roku 10500 př.n.l. 

Nyní pohlédněme z nebe na zem. Pohledem z téhož stanoviště zjistíme, že klesající rampa prochází okrajem prohlubně se Sfingou. Samotná Sfinga – Hor-em-Akhet – stojí částečně pohroužena či „pohřbena“ v tomto prostoru, přičemž jí ze země vyčnívá jen mohutná hlava a ramena. 

Velká Sfinga v „pozemním horizontu“ Gizy 

Napodobení oblohy a Země v gízské nekropoli jsou v dokonalé shodě – kolem roku 10500 př.n.l., taková konjukce nemohla nastat v žádné jiné epoše!


Odkaz minulosti

Všechny stránky egyptského vědění se jeví jako by byly od samého počátku kompletní. Věda, umělecké a architektonické techniky, a také hieroglyfický systém nejeví doslova žádné známky období „vývoje“. Mnohé z výdobytků nejranějších dynastií dokonce nebyly později překonány. Tuto úžasnou skutečnost uznávají i ortodoxní egyptologové, avšak rozsah „hádanky“, kterou navozuje, obratně snižují a mnohé důsledky přecházejí bez povšimnutí.

Jak z ničeho nic vykvete složitá civilizace? Příkladem může být automobil z roku 1905 a jeho porovnání se současnými modely. Nemůže vám uniknout proces rozvoje. Avšak v Egyptě neexistují žádné paralely. Vše je hned od začátku přesně na svém místě.

Přímo se zde nabízí řešení, ale protože výrazně odporuje „modernímu myšlení„ je jen zřídka vážně bráno v úvahu: egyptská civilizace nebyla výsledkem „rozvoje“, byl to odkaz.

Staroegyptská kompilace „Historie Egypta“ (Manetho, 3. století př.n.l.; originál se „jaksi ztratil“) byla rozdělena do tří svazků a pojednávala především o „bozích, polobozích, duších mrtvých a smrtelných králích, kteří vládli Egyptu“.

Podle tohoto seznamu vládli po 13 900 let „bohové“. Po nich vládli dalších 11 025 let „polobohové a Duchové mrtvých“. Pak přišla éra panování smrtelných králů, které Manetho rozdělil do jedenatřiceti dynastií – toto dělení užívají a akceptují vědci dodnes.

V další části Manetho popsal přítomnost významných a mocných bytostí dávno před úsvitem historického období za vlády Menese. Například fragment 3, uchovaný v dílech George Syncelluse, hovoří o „… šesti dynastiích nebo šesti bozích, kteří… panovali celkem 11 985 let“. V četných zdrojích stojí, že Manetho uváděl pro celé trvání egyptské civilizace 36 525 let, od dob bohů až po konec poslední dynastie smrtelných králů. 
Další údaje zanechal historik Diodorus Siculus, který navštívil Egypt v 1. stol. př.n.l. a hovořil s místními kněžími a kronikáři. „Zpočátku vládli Egyptu bohové a rekové neméně než 18 000 let… Smrtelníci kralují v této zemi o něco méně než 5000 let.“

Osiris stále žije

Shrňme si několik základních skutečností o starověkém Egyptě:

- Sfinga, tři velké pyramidy, rampy a další přidružené monumenty gízské nekropole tvoří obrovský astronomický diagram

- Tento diagram zobrazuje oblohu nad Gízou asi v roce 10500 př.n.l.

- Sfinga nese známky vodní eroze, což nasvědčuje, že byla vytesána ještě předtím, než se Sahara stala pouští.

- Staří Egypťané svou civilizaci přičítali „bohům“ a „Následovníkům Hora“.

- Tito bohové, nositelé civilizace, údajně přišli do Nilského údolí v Zep-Tepi – „Poprvé“ (prvotním čase).

- Doba „Poprvé“ je epochou v dávné minulosti, tisíce let před érou faraonů.

Naše civilizace má vědecké prostředky k pochopení mnohých nejasností nekropole v Gize možná tak dvě století, ale teprve v posledních dvou desetiletích umožnila počítačová technologie rekonstruovat dávnou oblohu a spatřit vzorce konjukce, které se na ní rozkládaly. Po celé toto období byl přístup k místu i vědomosti o něm vyhrazeny členům archeologické a egyptologické profese, kteří se mezi sebou dohodli na původu, věku i funkci monumentů. Nové důkazy nepodporující tento vědecký konsensus, a které by ho naopak mohly řádně podkopat, jsou opět a znovu přehlíženy nebo odsouvány stranou a někdy dokonce úmyslně utajeny veřejnosti. Právě proto vše, co má cokoli společného s šachtami ve Velké pyramidě – jejich hvězdným nasměrováním, nálezem železné desky a Gantenbrinkovým objevem „dvířek“ – narazilo na prazvláštní a nepatřičnou reakci odborníků.

Monumenty v Gize jsou odkazem lidstvu, uchovaným v takřka nedotčeném stavu po tisíce let, a mimo privilegované egyptologické a archeologické kruhy dnes panuje všeobecné očekávání, že možná odhalí své pozoruhodné tajemství. Toto očekávání se může a nemusí ukázat správným.

Cíl starověkých mistrů stavitelů byl posvátný a vznešený – nalezli způsob, jak oslovit „budoucnost“, tedy nás, využitím univerzálního jazyka hvězd. Nalezli způsob, jak vyslat poselství napříč věky v šifře tak jednoduché, že by se správně měla označit za „antišifru“.

Možná nastal čas vyslechnout jasný signál, který nám kyne z temnot historie. Snad je načase vyhledat pohřbený poklad zapomenutého počátku i osudu. Indicie tomu nasvědčují – právě byla objevena „Italská Giza… 
 

Velká Sfinga: Gigantická skulptura se lvím tělem a hlavou člověka (s nemes, pokrývkou hlavy faraonů) upřeně hledí k východu, souběžně s třicátou rovnoběžkou. Tento monolit vytesaný přímo na místě z vápencového podloží gízské plošiny je 72 metrů dlouhý, v ramenou 11,5 metru široký a 20 metrů vysoký. Sfinga je silně erodovaná, otlučená, popraskaná a dnes už se pomalu hroutí. V minulosti byla mnohokrát zcela zaváta pískem a poté opět obnažena.  Sfinga01.jpg (47321 bytes)

V islámských dobách ji poušť pohřbila až po krk a dostalo se jí nového, anebo možná starého jména: Abu-Hol, v překladu „Otec Hrůzy“. Egyptolog Selim Hassan ovšem tvrdí, že jde pouze o zkomoleninu jména „bw Hwl“. Starověcí Egypťané měli pro Sfingu několik jmen: například Hu a Horem-Akhet – což znamená „Horus na obzoru“. 

Původně měla Sfinga zřejmě lví hlavu, která byla časem přetesána do lidské podoby. Dokazuje to i fotogrammetrická studie: hlava je v poměru ke zbytku těla příliš malá. Egyptolog Mark Lehner učinil i další pozorování: mezi „osou hlavy (Sfingy) a ostatními rysy tváře existuje rozpor“ – zatím co hlava je orientována přesně k východu a obličej se stáčí poněkud k severovýchodu.
Sfinga-rozmery.jpg (34489 bytes)
Na výroční schůzi Americké společnosti pro vědecký pokrok Lehner prohlásil: „Neexistuje přímý způsob, jak datovat původ samotné Sfingy, protože je vytesána přímo z rostlé skály.“ Do archeologického žurnálu naproti tomu napsal: „Ačkoli jsme si jisti, že Sfinga pochází ze Čtvrté dynastie, stojíme před naprostou absencí textů z doby Staré říše, které by se o ní zmiňovaly.“ V současné době neexistuje žádný objektivní test umožňující přesné určení stáří monumentů vytesaných do skály. Radiokarbonová metoda měření C14 vyžaduje přítomnost alespoň nějakých zbytků organického materiálu.

Kamenné monumenty lze časově zařadit poměrně přesně, existují-li dobové texty zmiňující se o jejich stavbě. Žádný vytesaný text, který by přímo přičítal vytvoření Sfingy Chafrému (jak tvrdí odborníci) nebyl nikdy nalezen. Takže to, co v Gize vidíme, je ve skutečnosti naprosto anonymní socha vytesaná do skály, „o níž nejsou k dispozici žádná určitá fakta“, jak ostatně už v roce 1949 správně napsal přední egyptolog Selim Hassan.

Proč tedy Mark Lehner a další vlivní současní vědci spojují i nadále Sfingu s Chafrém a trvají na době jejího vzniku ve Čtvrté dynastii Staré říše…? Je to profesní nedbalost, nebo snad záměr?

Jedním z důvodů je slabika vytesaná na granitové stéla mezi tlapami sochy, která byla považována za důkaz, že Sfingu dal vybudovat farao Chafré. Nápis na stéle, která prokazatelně nevznikla současně se sochou, obsahuje v 13. řádku slabiku Chaf – jméno Chafré. „Přítomnost této slabiky je velmi významná, neboť dokazuje, že …kněží z Heliopolis byli přesvědčeni, že ji dal postavit Chafré…“ ( E. A. Wallis Budge). Ale dokazuje toho tato jediná slabika skutečně tolik?

Stélu roku 1817 vykopal janovský dobrodruh G. B.Caviglia. Řádka 13 byla již tehdy zle poškozena, ale čitelná. Thomas Young, hlavní expert v dešifrování starověkých egyptských hieroglyfů text přeložil takto: „…jež mu přinášíme voly…a všechnu ranou zeleninu; a budeme vzdávat chválu Woneferovi...Chaf…soše vyrobené pro Atum-Hor-em-Akheta…“I přes tento vcelku jasný text nadále trvá věda na Chafrém jako staviteli – a to i přes to, že jeho jméno nestojí v oválné faraónské kartuši (!). Všichni egyptští králové zásadně vždy vpisovali svá jména do kartuší, jen Chafre tak z jakéhosi důvodu neučinil… 

Koncem sedmdesátých let minulého století studoval Sfingu nezávislý americký výzkumník J.A.West, který poté přednesl veřejnosti svou „teorii vodní eroze“. Tvrdil, že povrchovou erozi těla Sfingy způsobilo množství vody zhruba 10 000 př.n.l.. Toto tvrzení bylo přímým útokem na egyptologický názor, přičítající monument Chafrému, tedy do epochy okolo roku 2500 př.n.l. „Moderní věda“ si ihned uvědomila důsledky nabízené teorie, jejíž přijetí by mohlo vést k drastickému přehodnocení představ o „postupném pokroku“ (evoluci) – představy, na níž spočívá celé moderní vzdělání. Reakcí bylo zesměšňování: „Stopy eroze Sfingy, na něž upozornili West a Schwaller, jsou ojedinělé u „architektonického celku“, který Lehner a ostatní definují jako „kontext“. „Z jejich běžně omšelých rysů (které se ovšem u ostatních monumentů nekropole v Gize nevyskytují) je zřejmé, že všechny stavby tvořící tento celek byly zbudovány ve stejné epoše“. Ale která epocha to byla? Logika je to vskutku „v principu“ zdravá…

„Sfinga je silně omšelá až ke krku. To by vyžadovalo zvýšení vodní hladiny o osmnáct metrů (minimálně) v celém Nilském údolí. Těžko si představit záplavu takového rozsahu. A co víc, kdyby teorie byla správná, vnitřní vápencové bloky tzv. zádušního chrámu na konci silnice vedoucího od Sfingy by rovněž byly obroušeny vodou…“

Teorie záplav byla nahrazena argumentem, že by mohlo jít o erozi silnými dešti, který si získal podporu paleoklimatologů. Teorie spočívá na skutečnosti, že silné deště, nutné ke způsobení stop eroze na Sfinze, přestaly v Egyptě tisíce let před epochou 2500 př.n.l., v níž byla podle současného názoru egyptologů vybudována. „Velmi konzervativním odhadem se skutečné datum konstrukce Sfingy posouvá někam mezi „minimálně“ 7000 až 5000 př.n.l. Podle egyptologů však tehdy údolí Nilu obývali pouze primitivní neolitičtí lovci a sběrači. Z toho vyplývá, že Sfinga a sousední stavby musí být prací dosud neidentifikované pokročilé civilizace.

Reakce egyptologů? „ TO JE SMĚŠNÉ.“



Pyramidy: Dominantou nekropole v Gize jsou samozřejmě tři veliké pyramidy – jež se přičítají Chufevovi, Chafrému a Menkauré. Rozprostírají se diagonálně přes středovou osu místa a jsou především tím, kvůli čemu byl navržen celý geometrický „horizont Gizy“.Nic na nich není nahodilé: jejich původní konstrukční výška, úhly stěn, délka obvodů, dokonce i vzorec, v němž jsou pečlivě uloženy na zemi – všechny tyhle věci jsou cílené a předem pečlivě plánované. Giza-pudorys12.jpg (38987 bytes)Giza-pudorys09.jpg (58536 bytes)Giza-pudorys10.GIF (14363 bytes)Giza-pudorys13.jpg (35527 bytes)Různé půdorysy pyramid v Gíze

Velká pyramida byla původně 146,5 m vysoká (nyní jen 137,2 m) a každá z jejich stran měří u základny 230,4 m. Také Druhá pyramida byla původně o něco vyšší – s výškou 143,5 m – a každá její stěna měří v patě 215,3 m. Třetí pyramida se tyčí do výše 62 m (původně 66,5 m) a stěny měří při základně 108,4 m. Úhel stěn je 51,5 stupně. Tato hodnota je naprosto ojedinělá a nevyskytuje se u žádných jiných pyramid.

Po dokončení byly Druhá a Velká pyramida kompletně pokryty vápencovými fasádními bloky. Původní hladké obložení vápencem z Tury poškodilo zemětřesení, jež zničilo Káhiru v roce 1301. Odhalené zdivo bylo tehdy po několik let používáno jako hrubé kamenivo při rekonstrukcích rozbitých káhirských mešit a paláců.

Arabští komentátoři ze 14. století napsali, že obložení Velké pyramidy byl div architektury, který pod egyptským sluncem vyvolával zářivý lesk. Obložení tvořilo 22 akrů dva a půl metru tlustých, precizně pospojovaných kamenných bloků, z nichž každý vážil kolem 16 tun. Mezery ve spojích činily 0,20 palce; to znamená, že odchylka při řezání kamene od dokonalé přímky a od pravého úhlu činila pouze 0,01 palce na délce pětasedmdesáti palců. To odpovídá hodnotě, jíž dosahují moderní optici.
Giza-pudorys14.jpg (31515 bytes)Giza-pudorys11.gif (73784 bytes)Různé půdorysy pyramid v Gíze

V tělese Velké pyramidy jsou zakódovány matematické vzorce, mnohdy vyřešené až ve 3. století Řeky. Původní výška 146,5m – je ve stejném poměru k obvodu základny (921,6 m) jako obvod kruhu k poloměru. Tento vztah je 2pí x r. Stejně „nemožný“ je vztah mezi rozměry pyramidy a rozměry Země odpovídající měřítku 1:43 200. Násobením výšky této pyramidy číslem 43 200 získáme hodnotu jen o 11 mil kratší, než je vzdálenost pólů. Obdobnou geografickou hodnotu – obvod rovníku se současnou odchylkou 170 mil - získáme násobením obvodu základny Velké pyramidy číslem 43 200. 

Velké pyramidy stojí na víc než 13 akrech a tvoří je šest a půl milionu tun vápencových a žulových kvádrů. Obdivuhodná je dokonalost provedení staveb. Stěny pyramid mají odchylku 1 minuty na 100 délkových metrů a směřují ke světovým stranám. Tato přesnost vyžadovala precizní zaměření, theodolit, topografickou mapu s přesností na 10 metrů a vysoce kvalifikovaný tým odborníků…

Nikdo neví, kdy Velká pyramida vznikla. Zdá se však, že byla projektována za pomoci geodetických a astronomických výpočtů. Stojí něco málo přes kilometr jižně od 30. rovnoběžky, tj. v jedné třetině cesty mezi rovníkem a severním pólem. Pro představu: 1 délková minuta na rovníku představuje necelých 1,7 km. K výběru místa stavby nemohlo dojít pouhou náhodou! Nejpodivnější však je, že zhruba o míli dále na sever neexistuje žádné vhodné místo pro tak masivní stavbu. Zlomková odchylka od třicáté rovnoběžky mohla být způsobena chybou vyměřování, ale spíše jde o to, že stojí na ojedinělém granitovém výběžku, který se vyskytuje jen tady!

Tato odchylka ovšem prezentuje pouhou 1´ a 9“ - protože skutečná zeměpisná šířka pyramidy je 29o 58´51´´. 
.

FOTOARCHIV: GÍZA - EGYPT

 

satelitní foto Velkých pyramid v Gíze,big (700x700/84Kb)

sattelitní foto Velkých pyramid v Gíze, small (2000x2000/1,603Kb)

satelitní foto- Egypt - velké (2000x2611, 533,8 Kb)

satelitní foto-Egypt - malé (613x800, 68,55 Kb)

Situace Velkých pyramid v Gíze 

Projekce Oriona na zemský povrch

Mapa nekropole v Gíze1

Mapa nekropole  v Gíze2

Saelitní .foto Velkých pyramid v Gíze2

půdorys Velkých pyramid v Gíze1

půdorys Velkých pyramid v Gíze2

půdorys Velkých pyramid v Gíze3

půdorys Velkých pyramid v Gíze4

půdorys Velkých pyramid v Gíze5

souhvězdí Oriona

souhvězdí Oriona -půdorys tří pyramid

souhvězdí Oriona3

souhvězdí Oriona4

souhvězdí Oriona5

Giza-3D model-východní pohled

Giza-3D model-severní pohled

Giza-3D model-záadojižní pohled

Giza-3D model-jižní pohled

Giza-3D model-jihovýchodní pohled

Giza-3Dmodel - historická rekonstrukce 


 

WM magazín, Jiří Matějka  2003 

související články: Tre Piramidi - objev tří pyramid v severní Itálii

Zdroje:
R.Bauval, G.Hancock: Tajemství Orionu, Strážce počátků, Otisky bohů
http:://www.robertbauval.com
www.fusionnomaly.net/duat.htm
www.guardians.net/egypt/
Selim Hassan: Vykopávky v Gize, Sfnga-ve světle posledních archeologických výzkumů
WM magazín: Svět na jedné linii, Kryptohistorie
Fortuna Print: Kronika lidstva
Jiří Wojnar: Tunel do kosmu, Ufo bible a konec světa, Hlubina návratu
Kolektiv autorů: Velký atlas archeologie
V.Zamarovský: Jeho veličenstvo pyramidy
Odeon: Dějiny umění

.

 

WM magazin, 2003,   www.mwm.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA