Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dědictví kosmických předků

20. 1. 2009

zdroj:www.zahadychotebor.estranky.cz

Vážení přátelé a příznivci tajemna.

  Rozhodl jsem se opět pokračovat v uveřejňování zajímavých článků z dnes již neexistujících časopisů, jako jsou Fantastická fakta nebo Skryté skutečnosti a vybral jsem článek mého přítele Dr. Arnošta Vašíčka, který byl otištěn v časopise Skryté skutečnosti a pojednává o vzniku naší civilizace v šerém dávnověku.

 

  Kdysi v šerosvitným hávem tajemství obestřených časech se zrcadlo ustavičně temné hladiny jezera Titicaca náhle rozjasnilo. Za ohlušujícího rachotu se z oblohy začalo snášet obrovské zářící těleso. Jeho trup se leskl jakoby byl obložen zlatem. Nebeský koráb přistál na jednom z ostrovů a z něj vystoupila velmi zvláštní žena s narudlou pletí. Svou postavou se podobala pozemšťankám, ale její hlava byla neobvykle vysoká a na vrcholu podivně špičatá. Dlouhé plandavé uši visely až k ramenům. Také její ruce šokovaly. Měly pouze čtyři prsty mezi nimiž se rýsovala plovací blána. Žena získala jméno Orejona, což znamená Dlouhouchá. Přiletěla prý z Venuše, aby na Zemi zanechala nejen své vědomosti, ale i potomky...

  Důkazy o této kosmické misi lze nalézt především v troskách Tiahuanaca. Španělský biolog Garcia Beltran, potomek velkého kronikáře Garcilasa de la Vegy, jemuž po matce kolovala v žilách krev královského rodu Inků, objevil v rodinném dědictví fragmenty tohoto a dalších fantastických mýtů. Jejich četba vyvolává oprávněný údiv a přemíru otázek.

  "Obrázkové písmo z Tiahuanaca vypráví, že v epoše gigantických tapírů přišly na Zemi vysoce civilizované lidské bytosti s prsty spojenými blánou a s krví, která se liší od naší. Za své sídlo zvolily jezero, ležící výše než země, protože jim lépe vyhovovalo."

  Jezero Titicaca je skutečně nejvýše položenou vodní plochou na světě. Rozkládá se více než 3 800 m nad mořem. Tlak vzduchu je tam o polovinu nižší než při hladině oceánu. Sehrávala tato okolnost nějakou roli? Byl organizmus Orejony uvyklý jinému tlaku atmosféry než je na Zemi obvyklé? Anebo potřebovala mít ve své blízkosti velkou vodní plochu?

  "Plovací blána na rukou naznačuje, že voda byla přirozeným prostředím na mateřské planetě Orejony a že sehrávala velkou roli v životě Venušanů," komentuje Beltran dokumenty svého předka.

  "Orejona se rozhodla stvořit na Zemi lidskou rasu, proto se spojila s tapírem a porodila několik dětí. Bytosti, zrozené z tak neobvyklého křížení, disponovaly rozumem, který sice nedosahoval inteligence Orejony, ale vysoce převyšoval schopnosti vnímání všech zvířat. Také některé jejich orgány zůstaly stejné jako u tapíra. Takovým způsobem vznikla nová rasa.

  Jednoho dne, považující poslání za ukončené, unavená Zemí anebo prostě jen vedená touhou po návratu na Venuši Orejona nastoupila do své lodi a odletěla. Její děti se rozmnožovaly. Většina z nich byla jako jejich otec-tapír, ale jedno z plemen z okolí jezera Titicaca zůstalo věrné památce Orejony. Rozvíjelo svojí inteligenci a vědění, dodržovalo předepsané náboženské obřady a životní zvyklosti a posléze položilo základy předincké civilizace.

  Toto zůstalo zapsáno na Bráně Slunce v Tiahuanacu."

 

  Jeden z dochovaných úryvků upřesňuje, že k příletu kosmické lodi s Orejonou došlo "před pěti miliony roků, kdy na Zemi žila fantastická zvířata a kdy ještě neexistovali lidé."

VODNÍ KOLÉBKA PŘEDKŮ.

  Oprostíme-li mýtus od zjevně pohádkového nánosu konaktu s tapírem a převedeme ho do soudobého jazyka, pak sdělení zní takto: Lidé jsou výsledkem genetického zásahu vyspělé mimozemské civilizace. Svým stvořitelům se značně podobají, ale nejsou jejich věrnou kopií. Postupným vývojem některé enklávy mutantů dosáhly značné vyspělosti, zatímco v jiných zvítězily zvířecí geny a postupně degradovaly. Akt stvoření byl odstartován před pěti milióny let.

  Oproti zavedeným hypotézám by tedy náš předek měl plovací blány a velmi hladkou kůži. Teorii o vodním původu člověka začínají prosazovat i někteří vědci. Již v šedesátých létech minulého století ji jako první formuloval Alister Hardy, odborník na mořskou biologii. V létě 1999 zeveřejnila Pavla Koucká podněcující úvahu:

  "Podle klasické teorie o původu člověka jsme opice, které slezly ze stromů, postavily se na zadní a začaly lovit v savaně. Potřeba taktiky a spolupráce při lovu vedla k rozvoji inteligence a řeči."

  Ne všichni však s touto teorií souhlasí. Například badatel Desmon Morris, autor knihy Nahá opice a Lidský živočich, se domnívá, že naši předchůdci prošli ve svém vývoji "vodním obdobím", kdy si sháněly potravu ve vodě, nespíše u ústí velkých řek. Jejich těla se proto možná vodnímu prostředí před čtyřmi až pěti milióny let přizpůsobovala: ztráceli tělesné ochlupení, usazoval se jim podkožní tuk a zřejmě se u nich vyvíjely plovací blány.

  Moris a další zastánci této teorie argumentují tím, že máme tzv. potápěcí reflex: ponoříme-li obličej do vody, zvláštní nerv se zakončením ve tvářích, v blízkosti nosu a úst v takové situaci uzavře dýchací cesty a sevře malé průduchy v plících. Současně se také zpomalí činnosti srdce. Šimpanz nebo gorila naproti tomu v takovém případě zpanikaří, jejich srdce začne bít jak o závod a brzy se utopí.

  Moris pak předkládá další důkazy: "...když novorozeňata ponoříme do vody šetrně a v poloze na bříšku, beze strachu plavou. Narozdíl od všech opic jsou lidé ve vodě doslova jako doma. Člověk dokázal nepřetržitě plavat až 168 hodin a bez přístroje se potopil již do 80 m hloubky."

  Podle tradice z Velikonočního ostrova u zrodu inteligentního života jako sudička stála ryba  patuki. Ta má trochu žabí vzhled, je vybavena nožičkami a silně připomíná lalokoploutvé, o nichž víme, že byly přechodným článkem mezi rybami a obojživelníky. Z ní se podle legendy vyvinul člověk s vlastnostmi ještěrky a postupně dalšími mutacemi stále dokonalejší kříženci až k dnešnímu lidstvu. Mutace prý způsobil nejen prvotní zásah bytosti z nebes, ale také změna podnebí a tedy i stravy a lidská reakce na tyto změny.

  Občas se tělo rozpomene na svou minulost a předá našim potomkům kapičku zvířecích genů. Proto přicházejí na svět děti s rysy našich vodních předků.

  v červnu 1995 se na jihu Chile narodil Ricardo Sandocal. Jeho tělo je pokryto drobnými rybími šupinami. Na souši je velice nemotorný, zato ve vodě se dovede pohybovat velmi rychle. V současné době jsou na světě známy ještě další dva případy vrozené ichtyózy.

  A je zde ještě jedno podezření: Nevyplývá nevysvětlitelná příchylnost delfínů k lidské rase také z dob, kdy oba živočišné druhy společně obývaly vodní živel?

 

NÁROD ČERNÉ KRVE.

  Prastarou indiánskou pověst o Orejoně podporuje i několik dalších překvapujících okolností. V nádherném údolí peruánských And se rozkládá Cuzco, bývalé hlavní město rozsáhlé říše Inků. Když jej v roce 1533 dobyl Francisco Pizzaro, jeho bratranec Pedro Pizzaro napsal, že se zde střetli s "orejones", kteří měli tak dlouhé uši, že jim splývaly až na ramena. "Toho, kdo měl uši nejdelší, považovali za nejvznešenějšího."

  Výsada protahovat si ušní lalůčky byla vyhrazena jen příslušníkům královského rodu Inků. Inkové věřili, že legendární bohové, kteří vystavěli Tiahuanaco, měli rovněž protažené boltce a říkali si Velké uši.

  O více než sto let později cestoval z Cuzca k jezeru Titicaca španělský obchodník Fernando Lopez. V listu adresovaném královskému dvoru, uvádí tuto podivnou informaci: "V okolí Tiahuanaca se pohybuje muž, o němž mnozí říkají, že přišel z hvězd. Není starý, věkem se blíží čtyřicítce, ale domorodci k němu chovají ústu jako ke stařešinovi. Tento člověk dokáže svýma rukama se čtyřmi prsty vytušit přítomnost barevných kovů a vody v podzemí. Tento muž se jmenuje Uru."

  O čtyři sta let později se americký novinář Jimmy Howard setkal v Cuzcu s mužem podivného vzhledu. Cizinec očividně nepatřil k žádné známé lidské rase, měl světlé vlasy, zvláštní načervenalou barvu pleti a na rukou čtyři prsty, opatřené blánou. Přestože vypadal na čtyřicet, indiánští starci ho znali již od svého dětství. On sám tvrdil, že žije na naší planetě již několik stovek let. Spolu s dalšími obyvateli své mateřské planety přiletěl v kulovitém létajícím objektu. Jméno tothoto muže bylo Uru. Znal Jimmy Howard Lopezovu zprávu a jeho rozhovor je pouhou novinářskou kachnou nebo zde máme dvojí nezávislé svědectví o setkání s vesmířanem jménem Uru.

  A aby prokletým shodám nebylo konce, vydejme se na jezero Titicaca. Právě zde žili příslušníci etnické skupiny stejného jména Uru. Když je začali ohrožovat agresivní Aimarové a později i bílí kolonisté, Uruové se přestěhovali na plovoucí rákosové ostrovy. Jejich odolnost vůči chladu, vlhku a mlze byla neuvěřitelná. V prostředí, v němž by člověk nutně musel onemocnět, disponovali nezlomným zdravím. Vysvětlovali to tím, že nejsou lidmi. Pouze se jim prý podobají. Ve skutečnosti pocházejí z kosmu.

  Francouzský etnolog Jehan Vellard prožil mezi posledním Uruy mnoho let a zaznamenal jejich výpověď, kterou uvádíme ve zkrácené úpravě Miloslava Stingla:

  "My jiní, my obyvatelé jezera, my Kot-Sunové, my nejsme lidé. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve než Otec nebes Tatiú stvořil lidi, Aymary, Kečuánce, bělochy. Byli jsme tu dokonce ještě předtím než slunce začalo ozařovat Zemi... Už v době, kdy Země byla ještě v polotemnu, kdy ji osvětlovala jen Luna a hvězdy... Tehdy, kdy Titicaca bylo mnohem větší než dnes... Již tehdy tu žili naši otcové. Ne, nejsme lidé. Naše krev je černá, proto necítíme chlad jezerních nocí, nehovoříme lidskou řečí a lidé nerozumějí, jak hovoříme my. Naše hlava jej jiná než ostatních Indiánů. Jsme velice dávní, jsme nejdávnější. Jsme obyvatelé jezera, Kot-Sunové. My nejsme lidé."

  Pro toto své přesvědčení odmítali kontakty s ostatními kmeny a rozmnožovali se jen mezi sebou. Jejich původní jazyk se skutečně nepodobal žádné jiné řeči na světě. Krev měli prokazatelně černou jako uhel. Jejich jméno sice převzali nynější obyvatelé plovoucích ostrovů, ale poslední z pravých Uruů zemřel v roce 1962.

 

PRODLUŽ SVOU LEBKU, PROTÁHNI UŠI.

  Tajemství národa černé krve již asi nikdy nerozluštíme, zato v jiných koutech Jižní Ameriky a nejen tam, nacházíme další stopy obojživelných cizinců s protáhlou hlavou, šikmým tvarem očí a dlouhýma ušima.

  V ruinách staré Incké pevnosti Ingapirca na území Ekvádoru byly objeveny dlouhé a šišaté hlavy přesně jak popisuje Orejonu starý mýtus. V lokalitě, kam dosahoval vliv pevnosti, vyhrabali Indiáni zlaté sošky a reliéfy bytosti se čtyřmi prsty a dlouhýma ušima. Všechny jsou spojeny s vyobrazením slunce, Venuše a další nebeských těles.

  Královský rod Inků, aby prokázal svůj nebeský původ, si uměle protahoval ušní lalůčky a často deformoval novorozencům hlavy ve zvláštním lisu. K ještě nevyvinutým lebkám, byla pevně přivazována sada vypolstrovaných dřevěných destiček. Obvykle je spojovaly mechanické klouby, umožňující prostor mezi deskami neustále zmenšovat. Nepřetržitý tlak a postupné utahování formy vytvořilo po létech bolestivé procedury nezvykle podlouhlý tvar lebky.

  V archeologockém muzeu v Limě jsou vystaveny mumie dětí, které tuto kosmetickou operaci nepřežily. Jejich hlavy ale již nesou zjevné znaky dosažených změn. Vlnovitě stoupají od čela a spánků a nahoře s ezužují do malého zaoblení. Někdy lze rozpoznat, jak se některá destička vtiskla více než ostatní do lebeční kosti a zanechala výrazný otisk.

  Mnozí z takto "upravovaných" jedinců se ale jistě dočkali dospělosti. V pouštní krajině, poblíž proslulé planiny Nazca byly nalezeny lebky mužů, jejichž mozkovna je dokonce až třikrát větší než bývá obvyklé. Celková délka dosahuje téměř půl metru. A my vůbec netušíme proč! Co asi stálo za dlouhé údobí utrpení? Byla to pouhá móda nebo touha podobat se jakýmsi nadřazeným bytostem s podobným tvarem hlavy? Nejsou neobvyklé vysoké zaoblené čepice egyptských faraonů ozvěnou stejného úsilí nelišit se od bohů?

 Staří Mayové přivazovali své děti k příčkám kolébky, aby jim zploštili nebo stlačili lebku do tvaru kužele a dokonce se pokusili napodobit i šikmý tvar očí nebešťanů. "Ve velké oblibě byly mírně šilhavé oči. Rodiče se snažili vyvolat šilhavost svého dítěte tím, že mu pod nos zavěšovali drobné korálky," napsal antropolog Michael Coe a Yalské univerzity.

  Bolestivý zvyk prodlužovat lebku a protahovat uši byl rozšířen především tam, kde lidé věřili v kontakt s mimozemskými bytostmi. Na Markézách a Herveyových ostrovech domorodci ještě v dobách kapitána Cooka uctívali boha, jehož nazývali "Velké uši". O Velikonočním ostrově Thor Heyerdahl napsal:

  "...když ostrov poprvé navštívili Evropané, viděli mezi lidmi na břehu několik lidí s načervenalou pletí, jakoby byli pořádně spálení od slunce. Měli tak dlouhé uši, že jim visely až na ramena." Beechey později viděl, že někteří měli uši tak dlouhé, že si někdy lalůčky svazovali v týlu hlavy, aby jim nepřekážely.

  Na řece Mahakam v indonéské části ostrova Borneo žije dajácky kmen Tunjung. Jsou to milí, pohostinní lidé, obývající věčně zatopené kolonie domů na kůlech. I když do jejich života již vstoupily mnohé vymoženosti moderní doby, staří lidé jsou stále těsně spjatí s minulostí a letitými zvyky. Mnohé ženy již od útlého dětství zatěžovaly svoje ušní lalůčky těžkými naušnicemi, aby jejich uši dosahovaly až na ramena. Ruce a často i nohy pokrývá pás hustého tetování, které vytváří dojem, že první články prstů jsou srostlé, nebo spojené blánou. Je to pouhý rozmar, nebo vzpomínka na doby, kdy vodní živel byl domovem jejich předků?

 

SYNOVÉ MLÉČNÉ DRÁHY.

  Okudsi z hlubin země pod našima nohama se ozvalo zprvu nepatrné hučení, které rychle sílilo a přecházelo do temného výhružného tónu. Malý pramínek vody uprostřed rozměrného plata přestal připomínat parkový vodotrysk. Náhle zmohutněl a vyrazil prudce k obloze. Hektolitry vody tryskaly do výše téměř deseti metrů, aby v zářivém jasu poledního slunce se měnily v girlandy duhou ozdobených kapek a snášely se jako pohádkově třpytivý déšť zpět do kamenné náruče gejzíru.

  Pochodovali jsme po jiné planetě. Podmanivě krásnou krajinu Severního ostrova Nového Zélandu vystřídala na první pohled strohá, nesčetnými krátery zvrásněná tvář Whakarewarewy. Skutečné peklo uprostřed ráje. Třpytivé gejzíry a malebná tyrkysová jezírka se zde střídají s nebezpečnými bahnitými propastmi. Půda se často chvěje a dojde-li k výbuchu, nastupuje invaze ohně, lávy a sirného dýmu.

  Sledovali jsme toto úžasné divadlo, ale ještě více nás upoutal muž, stojící na úzké stezce mezi řadou kráterů v nichž výhružně bublalo šedivé bahno. Byl téměř nahý, jeho obličej zdobilo hustí tetování. V rukou svíral oštěp. Mával jím okolo sebe, útočil na nás předstíranými výpady, hlasitě křičel a děsivě vyplazoval jazyk. A po tomto šokujícím úvodním ceremoniálu nás pozval do vesnice.

  Maorové patří k nejpodivuhodnějším národům na světě. Na Nový Zéland dorazili téměř před tisíci lety z legendární vlati Hawaiki. Všeobecně se soudí, že pod tímto názvem se skrývá stará známá Havaj, nebo ostrov Raitea a podle některých vědců přichází v úvahu také Jáva. Jenže jméno Hawaiki může mít i druhý význam. Je to vlastně složenina dvou slov, kterou lze přeložit jako "Z Mléčné dráhy". Máme tedy původ Maorů hledat ve vesmíru?

  Tváří v tvář polonahým mužům s děsivou maskou tetování zní tato myšlenka šíleně. Nelze ovšem popřít, že legendy Maorů přímo oplývají nevysvětlitelnými narážkami a zprávami o vzdálených nebeských krajích.

  Už samotný příjezd tohoto etnika na Nový Zéland je zahalen tajemstvím. Pokud opustili Havaj nebo Jávu museli překonat větší vzdálenost, než jaká dělí Evropu od Ameriky a to ve vše v nekrytých kánoích a bez použití navigačních pomůcek. Ostatně k čemu by jim tyto přístroje byly, když údajně pluli do neznáma. Stovky mužů, žen a dětí se odvážily vydat na oceán aniž by měly alespoň mlhavou naději na úspěch své expedice. Ledaže by někdo z nich s jistotou věděl, že na jihu je země. A tady narážíme na podivuhodnou stopu.

  Iniciátorem pouti k Novému Zélandu byl jistý Tama Te Kapua, což znamená "Syn oblaků". Ten spolu s dalšími výjimečnými osobnostmi, jejichž jména podezřele shodně symbolizují úzký vztah k nebesům a vesmíru, údajně čerpal z pokladnice vědění, která nepocházela z tohoto světa a disponoval neobyčejnými schopnostmi. Podle maorského mýtu získal toto dědictví od cizinců, kteří dokázali cestovat mezi jednotlivými nebesy. Pro každou část vesmíru museli ovšem mít jinou zvláštní masku. Používali tedy dýchací přístroje a skafandry, upravené podle chemického složení atmosféry, tlaku a dalších fyzikálních podmínek jednotlivých planet.

  O tom, že vzdušný prostor jim nebyl cizí, svědčí ještě jedna zajímavá okolnost. Maorové již celá staletí vědí, že severní ostrov Nového Zélandu má tvar ryby s protáhlou ocasní ploutví. Při pohledu z velké výšky je to zřejmé, jak ale tento poznatek získali primitivní plavci, kteří ostrov viděli vždy jen z paluby svých kánoí?

  Maorové vynikajícím způsobem ovládají řezbářství. Jejich domy i lodě jsou bohatě zdobeny ornamenty, soškami bohů a výjevy z mytologie. Většina luštitelů záhad tento druh umění nepovažuje za zajímavý a přitom právě zde nacházíme několik významných odkazů na možný kontakt s vyspělou vesmírnou civilizací.

  Jedinečným prvkem maorských řezeb je spirála. Občas ji dokonce nalezneme, jak se úžasně přesně zpracována vine ve zdvojené formě. Spirála se ovšem nevyskytuje nikde jinde v Polynésii. Je známa jen na Novém Zélandu. Historikové našli jednoduché vysvětlení: "Bohaté tetování Maorů vyžadovalo tvorbu nových vzorů, které se pak odrazily i na řezbách. Spirála je pouze dalším druhem ozdoby." Zní to logicky , jenže vyřezávaná díla nebyla tvořena jen pro potěchu oka. Jsou prodchnuta náboženskou symbolikou a kosmologickými odkazy. Každý tvar má svůj význam, každá linie skrývá poselství. V zorném úhlu této skutečnosti spirála na řezbách ztrácí podsouvaný účel pouhé dekorace, ale může představovat vývoj života i podobu galaxií a dvojitá spirála se pak jeví jako tichá ozvěna znalosti molekulové struktury základního kamene života DNK. Odkud však získali primitivní plavci tyto poznatky?

  Vzhled maorských figur je naprosto originální, nezaměnitelný a přesto svým způsobem uniformní. Jednotlivé postavy nezapřou, že vylétly ze stejného hnízda. Vyznačují se protáhlou, notně zašpičatělou lebkou, zobákovitým nosem, obrovskýma očima a pouze čtyřmi stejně dlouhými prsty na každé končetině. Více než lidi připomínají vetřelce z vesmíru.

  Historikové jako vždy mají jasno. Zjevně nelidské dlaně jsou prý symbolem prvního z řezbářů Jižních moří Mutuwaiteky, kterému na rukou pár prstů scházelo. Tato teorie zní jako známý vtip o kanadských dřevorubcích. Lze sice připustit, že řezbáři při výuce o pár prstů přišli, jenže tato smutná okolnost by si stěží vysloužila čest přežívat v jejich dílech po mnoho staletí. Spíše zde objevujeme informaci o bytostech s jinou stavbou těla. Zopakujme znovu: neúměrně protáhlou lebku a čtyři dlouhé prsty měla Orejona, tajemný cizinec Uru z Cuzca i kosmičtí předkové Uruů, vyrytí do stěn Tiahuanaca. Nebyly první maorské řezby inspirovány podobou stejných mimozemských stvoření? Nemohl Tama Te Kapua "Syn oblaků" získat své unikátní znalosti právě od představitelů oné zvláštní entity, která přistála na jezeře Titicaca a postupně rozšířila svůj vliv do dalších oblastí?

  Kontakty Maorů s civilizací Uru podporují i další indicie, které se mi podařilo vypátrat. Jak už jsem uvedl, podle dochované andské legendy Orejoniny prsty spojovala plovací blána. Několik prastarých maorských řezeb zobrazuje záhadné stvoření zjevně ženského pohlaví s plovací blánou na končetinách. Koho představuje, není známo.

  Text z Tiahuanaca sděluje, že "... k příletu Orejony došlo v době, kdy na Zemi žila fantastická zvířata a kdy jšetě neexistovali lidé." V Etnografickém muzeu v Berlíně je vystavena maorská řezba člověku podobné čtyřprsté bytosti obklopené dnes již vyhynulými ještěry.

  Báje Maorů vzpomínají na obdivuhodná obydlí v zemi Uru. Poloviční Maor Te Rangi Hiroa-Peter Buck uvádí jinou legendu:

   "Ta ´aroa, stvořitel, byl samozplozenec, neboť neměl ani otce, ani matku. Seděl ve skořápce zvané Rumie, která se tvarem podobala vejci. Byl do ní uzavřen po nekonečné věky, vnekonečném prostoru, v němž nebyla obloha ani země či moře, ani měsíc a hvězdy. Bylo to období stále trvající tmy a husté neproniknutelné tmy. Po dlouhé době konečně Ta ´aroa rozbil skořápku, aby se vylíhl...

  Co kdybychom tento zdánlivě sériový mýtus o božstvu, které v děsivé prázdnotě zrodilo nejprve sebe sama, aby poté mohlo stvořit zemi, zvířata a lidstvo přeložili takto: Hlubinami vesmíru po velmi dlouhý čas plulo těleso ve tvaru vejce. Vznášelo se se v tak vzdáleném prostoru, že z něj nebylo možbné spatřit naší planetu a její satelit, ale dokonce ani hvězdy, které vidíme ze Země. Teprve když se plavidlo přiblížilo k naší sluneční soustavě, započal jeho velitel činnost a probudil posádku.

  Legenda totiž pokračuje: "Ta ´aroa stvořil nebo vyčaroval bohy Tua, Ateu, Urua a všechny ostatní v temnotě."

  Začínáme větřit horkou stopu? Maorové znají boha jménem Uru. A tento nebešťan přichází na Zemi v době temnoty.

  Cože to říkali poslední Uruové Jehanu Vellardovi? : "My nejsme lidé. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve než Otec nebes Tatiú stvořil lidi, Aymary, Kečuánce, bělochy. Byli jsme tu dokonce ještě předtím než slunce začalo ozařovat Zemi... Už vdobě, kdy Země byla ještě v polotemnu...

 

Převzato z časopisu Skryté skutečnosti č.9. březen 2000

 

zvláštní (Andromeda, 02. 12. 2008 15:28)

no mnou hlavně prochází mráz, když si představím, že se nějaká mimozemská bytost spojila s tapírem, aby mohl vzniknout jiný druh. Nevím proč,ale takovéhle vměšování do DNA se mi moc nelíbí ba naopak mě děsí. Proč to nemohli udělat na energetické úrovni a pak to transformovat fyzicky? Asi budu antisexista:-)) Neberte to špatně, normálně jsem normální:-)
No hlavně doufám, že tu bytost do toho nikdo nenutil (nějaká vesmírná rada či co)chi chi

Pa všem*

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA